Tento muž byl pro svou odvahu, odhodlání a prokazatelné schopnosti svatořečen a v roce 1568 papežem Piem V. jmenován Učitelem církve, neb byl celý jeho život hodný následování. Což bezesporu byl - navzdory vysokému postu zůstal Jan Zlatoústý po celý život věren svým zásadám, vedl skromný život a pranýřoval rozmařilost bohatých, za což byl opakovaně poslán do vyhnanství.

Není divu, že si Jana Zlatoústého coby svůj předobraz zvolila řada kněžích a bylo by s podivem, kdyby právě tento klerik neinspiroval o pár století později jednoho laicizovaného kněze, který je nyní z boží vůle ministrem kultury - Daniela Hermana.

Kariéra obou mužů - byť ji dělí 1667 let - nesla v mnohém podobné rysy - pozvolný vzestup od nejnižších pater církevní hierarchie, v období vzestupu ústrky ze strany nadřízených, ovšem nakonec vítězství - v případě Jana Zlatoústého až posmrtné v podobě svatořečení, v případě Daniela Hermana aktuální v podobě ministerského postu. Tam ovšem podobnost obou osudů končí.

Jan Zlatoústý byl totiž veleben nejen pro své odhodlání, ale především pro svou pracovitost - dochovalo se nám 17 jeho traktátů, více než 700 autentických homilií, komentáře Matouše a Pavla a 241 dopisů.

Podíváme-li se na roční působení Daniela Hermana ve funkci, vypadá to, že jediná podobnost s jeho církevním předobrazem spočívá v oné "zlatoústosti". Ministr Herman je bezesporu nejlepším rétorem z celé vládní sestavy a je otázkou, našel-li by se jeho přemožitel v tomto oboru v některé z předchozích polistopadových vlád.

Dokáže brilantně pracovat nejen se slovními obraty, ale i s barvou hlasu, tónem a posazením. Za jeho schopnosti vést dialog s protivníkem by se nemusel stydět ani Cicero - v případě, že ministr zásadně nesouhlasí s názorem svého sparingpartnera, otupí mu zbraně výrokem, že jde o inspirativní ideu, hodnou zamyšlení.

Pokud jeho diskusní sparingpartner přejde do útoku a poukáže na nedostatky v páně ministrově činnosti, kontruje Daniel Herman prohlášením, že spoluřečníka rád pozve ke spolupráci. Jeho rétorické schopnosti tak umně zakrývají fakt, že se během jeho ročního angažmá na ministerstvu kultury nestalo zhola nic.

Při nedávné tiskové konferenci, na níž ministr Herman bilancoval úspěchy svého ročního působení, musel mít zasvěcený pozorovatel dojem značného déja vu. Ministr plamenně hovořil o úspěších, které ovšem byly výsledkem práce jeho předchůdců - ať už šlo o majetkové vyrovnání státu s církvemi, jmenování nového ředitele Národní galerie či filmové pobídky.

Ani po hodinové rozpravě jsme se však nedozvěděli, proč Národní divadlo či Národní galerie fungují bez schválených koncepcí, proč dochází k nesystémovým výměnám ředitelů některých příspěvkových organizací, jež ministerstvo zřizuje, proč mají být některé z nich rušeny, aniž by se o tom vedla odborná diskuze.

Nedozvěděli jsme se ani to, proč ministerstvo stáhlo zákon o kultuře z projednávání, co bude se zákonem o státní památkové péči, který je částí odborné veřejnosti stále více kritizován, proč se avizovaný zákon o veřejnoprávních institucích v kultuře vůbec nevyskytuje v legislativním plánu vlády. Neznáme ani obrysy kruciálního dokumentu celého resortu - plánu Státní kulturní politiky na léta 2015 - 2020.

Suma sumárum: chce-li Daniel Herman dosíci věhlasu svého církevního předobrazu i jinak, než pouhým řečněním, měl by si nad pracovní stůl v Nostickém paláci vyvěsit jeden z nejzásadnějších vzkazů sv. Jana Zlatoústého: "Nebylo by třeba bráti na pomoc slova, kdyby dostatečným svědectvím byly naše činy." 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.