Neúspěšně. Po selhání tohoto prvního pokusu je zavřen do vězení, kde mimochodem nadiktuje Mein Kampf. Zdá se, že je odstraněn, že nebezpečí pravicové diktatury je zažehnáno.

Ale nebylo. V podhoubí to stále bublalo. Vnější projevy nacionalismu byly ještě dlouhá léta částečně maskovány, částečně tolerovány. Až po dlouhých šestnácti letech, kdy společnost víc „nazrála“, kdy byla díky tvrdé hospodářské krizi víc nakloněna Hitlerovým myšlenkám, se Hitler skutečně dostal k moci.

Šestnáct let mnoho vizionářů varovalo před rizikem nástupu fašismu, který bylo možné předvídat. Šestnáct let se jim většinová společnost smála, protože strašení apokalypsou není něčím, co by davy chtěly slyšet.

Asi si říkáte, proč o tom mluvím. Proč? Protože některé věci je možno tušit dlouho dopředu, známe-li souvislosti. A to, že nepřijdou hned zítra, neznamená, že nepřijdou vůbec. Některé věci se může dařit i roky maskovat; roky mohou nerovnováhy bublat pod povrchem a zvětšovat se.

Že projekt euro skončí průšvihem, říkám již nějaký čas. Nechť se mi státní úředníci a integrační fandové klidně posmívají. Bohužel v tomto případě nemohu říct, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe, protože europrůšvih nakonec budeme proklínat všichni vespolek.

Europrůšvih přijde, ne že ne, ale může to ještě dost dlouho trvat, protože zatím Evropa rostoucí nerovnováhy celkem umně zakrývá, a ty nezakrytelné toleruje. Jsou tu ale některé známky, které i neekonomovi mohou naznačit, že nerovnováhy pod povrchem rostou. Tak například mysleli jste si, že Řecko už je vyřešené, protože jste o něm už dlouho neslyšeli? Chyba lávky, Řecko je už zase v recesi. Už zase se v něm demonstruje proti splácení dluhů. A MMF otevřeně říká, že bez odpuštění řeckých dluhů tahle země nemá šanci se z ekonomického marasmu dostat. Řecko se přitom do stávající situace dostalo tím, že přijalo euro – kdyby ho totiž bývalo nepřijalo, nikdy by úroky kalkulované v drachmách pro řecký dluh neklesly tak nízko, jako klesly s eurem, nikdo by Řecku nepůjčil tolik, jako mu s eurem půjčil, takže Řecku by se nikdy nepodařilo předlužit se tak, jak dneska je.

Itálie je to samé v bledě modrém. V ekonomických kruzích je veřejným tajemstvím, že katastrofální stav italských bank je mnohem větším problémem než celé Řecko, protože může přerůst v dominovou nákazu všech bank v eurozóně. A že by své banky zachránil italský stát? Ani omylem. Veřejný dluh Itálie loni stoupnul na rekordních 132,6 % HDP a letos už Itálii klesl rating.

Celé se to drží pohromadě jen a pouze kvůli penězům pumpovaným do ekonomiky eurozóny Evropskou centrální bankou. Díky tomu není vidět, v jak špatném stavu se ekonomika eurozóny – i díky euru – nachází. Ba co víc, ona dokonce papírově vykazováno roste. Je to, jako byste měli dluh milion korun a nebyli schopni ho splácet. A v tu chvíli by vám hodný strýček půjčil další milion na jídlo a zábavu. Navenek byste vypadali jako ve vatě: utráceli byste, bavili se. Jenomže v realitě byste na tom byli ještě hůř než předtím: Namísto milionu byste dlužili už miliony dva.

Celé se to může dařit maskovat tak dlouho, dokud vám strejda bude po milionech půjčovat. Až i jemu miliony dojdou, budete v loji oba. Neboli dokud se daří do evropské ekonomiky pumpovat peníze a držet úrokové sazby prakticky na nule, vypadá to jako slušně rozjetý večírek. To ovšem má své ekonomické limity.

Jenomže jsou lidi, kteří to nechápou. A co hůř – ačkoliv tuhle podstatnou věc nechápou, mají moc rozhodovat o tom, jestli se tohoto dekadentního mejdanu budeme účastnit. Vlastně se nám v posledních týdnech lobbying za euro zase pěkně rozjel. A to už jsem si vážně v jednu chvíli myslela, že jsme zmoudřeli a nikdo už plky o užitečnosti eura nebere vážně.

Premiér Sobotka prohlásil, že prý chce slyšet pevný termín přijetí eura. Důvodem je podle něj situace po francouzských a německých volbách. Prý Evropa se stává dvourychlostní a prý se zeměmi mimo eurozónu se nikdo nebude bavit. Pan Sobotka tím prokázal obdivuhodný smysl pro humor a sarkasmus. Anebo pokud to snad nedej bože nemyslel jako vtip, pak by to ovšem hraničilo s naprostou ekonomickou zabedněností. On se snad s Řeckem, které je v eurozóně, někdo baví jako rovný s rovným? Nebo se tím myslí diktát z MMF? A Švýcarsko, které nejen že nemá euro, ale ani není v EU, je bezvýznamné?

Pak jsou tu i další politici a úředníci. Ti podle všeho debatu o euru neberou za volební heslo, ale v euro asi vážně věří. Podle nich je prý důvodem pro zavedení eura nedávné ukončení intervencí. Podle nich prý budou zavedení eura silně podporovat čeští exportéři, kterým podpora uměle slabou korunou s intervencemi skončila.

Tak víte co? Jaké efekty by mělo na českou ekonomiku zavedení eura, jsme mohli během intervencí nanečisto vyzkoušet, protože jeho přijetí v podstatě simulovaly. Naštěstí jsme si to zkoušeli jen relativně krátce a hlavně vratně. I tak to stihlo na naší ekonomice napáchat škody. A opět: Ty škody nejsou na první pohled úplně zřetelně vidět, protože pro většinu lidí je složité porovnat stav dnes s imaginárním stavem, ve kterém jsme mohli být bez intervencí. Ale přesto se všichni shodnou, že jedním z největších problémů naší země jsou nízké mzdy. Málokdo už k A dodá taky B, totiž že intervence byly jednou z jejich příčin: Příliš slabá koruna totiž tlačila podniky k tomu, aby konkurovaly nízkou cenou, nikoliv vysokou kvalitou. To s sebou logicky neslo tlak na snižování mezd a přeorientování od drahých technologií k výrobám s vysokým podílem levné práce. Neboli stále víc se zvýrazňoval charakter naší země jako levné montovny. (K tomu navíc dopomáhaly pofiderní investice podporované českou vládou, jako třeba sklad Amaznonu.) Jinými slovy: Tahle simulace „jakoby-přijetí“ eura nám vespolek dopomohla leda tak k nízkým platům.

Tenhle experiment u nás trval jen krátce, a už se stačil negativně projevit. To Slováci jsou v jiné situaci. Asi před dvěma měsíci vyprávěl na konferenci slovenský europoslanec R. Sulík, že si pamatuje, jak když Slováci přijímali euro, přijel do Bratislavy tehdejší český prezident Klaus a radil Slovákům, ať euro nepřijímají. Sulík se tenkrát smál a říkal si, jak ten Klaus jen Slovákům závidí, že plní maastrichtská kritéria. O V. Klausovi nechť si myslí, kdo chce, co chce, ale pokud jde o nepřijetí eura, měl pravdu: Sulík to prý dnes už chápe, i když až zpětně. Přesto není pro vystoupení Slovenska z eurozóny - eurozóna je podle něj jako špatné manželství: Žena má s mužem pět dětí, on ji bije a ona ví, že by jí bylo lépe mimo manželství. Ale z ekonomických důvodů si rozchod a tahanice o majetek nemůže dovolit. Stejně tak do eurozóny je jen jednosměrná jízdenka; cesta ven je – na rozdíl od ukončení experimentálních intervencí – až příliš drahá.

To můžu podepsat třeba desetkrát. Jenomže v mém případě by Sulík přesvědčoval přesvědčeného (ostatně i já kdysi Slovákům říkala, aby se do eurozóny nehnali). Ovšem kdo chce kam... znáte to. Teď je to jiné. Teď jde o mou zemi a o to, že až příliš mnoho politiků si bere euro do úst ne proto, že by ho z nějakého pádného důvodu skutečně chtěli, ale protože prostě plácají, co jim slina na jazyk přinese, aniž by ekonomické důsledky chápali.

Nechápou, že naše krátká simulace přijetí eura napáchala víc škody než užitku, protože mírně pozměnila strukturu naší ekonomiky k horšímu. A už vůbec nechápou, že tím to nekončí: Euro je navíc ještě maskovaná časovaná bomba, která už roky odtikává a čeká, až skryté nerovnováhy nebude možno dál maskovat.

Markéta Šichtařová

Psáno pro blog.idnes.cz