V noci se za běžných okolností o takových věcech nerozhoduje. Zvláště když není na programu standardní zasedání centrálních bankéřů. Namísto toho bylo na programu něco úplně jiného, pikantnějšího: Pár hodin předtím se setkali zástupci nové řecké vlády s vedením ECB. Podle prvních zpráv se zdálo, že si notují. Že se shodují, že je třeba Řecko zachránit. A nejednou bum a namísto očekávané společné tiskové konference je tu jednostranné prohlášení, že ECB se s řeckými bankami téměř přestává bavit. Co to má znamenat?

Vše nasvědčuje tomu, že uvnitř ECB nastalo během středy obrovské pnutí. A evidentně v něm zvítězili ti lidé, kteří se bojí, že Řecko zbankrotuje. A tito lidé se na poslední chvíli snaží uchránit bilanci ECB od bezcenných papírů. Nebo řečeno ještě jinak: Tito lidé, kteří (zaplaťpámbu) získali navrch, odmítají porušit zákon a odmítají takzvaně monetizovat řecký dluh. Protože v tuto chvíli se už o nic jiného než o monetizaci dluhu nehraje. Monetizace je totiž zakázané natištění nekrytých a tedy bezcenných peněz za účelem splacení státního dluhu. Pokud by ovšem ECB měla vykupovat řecké dluhopisy, o kterých dopředu tuší, že budou škrtnuty a zrušeny, pak je to monetizace jako vyšitá.

Když zpráva přišla, sice mě to nikterak nepřekvapilo, ale současně mě to zvedlo ze židle. To je totiž ve finanční rovině v podstatě vyhlášení „ekonomické války“ Řecku. Tímto aktem se zbytek eurozóny po finanční stránce od Řecka odstřihává. Jeho banky jsou ponechané napospas osudu, který nemůže být dobrý. Nicméně neznamená to ještě, že by to byl definitivní konec pro řecké bankovnictví. Je tu totiž ještě jeden nástroj pod názvem ELA. Jde o mechanismus nouzových úvěrových linek, které nabízí národní centrální banky v eurozóně svým národním komerčním bankám, jež mají problémy s likviditou. Komerční banky mohou tedy přežít, pokud je zachrání řecká centrální banka. Jinými slovy, kdyby se Řecko pokusilo část dluhu jednostranně škrtnout, nebude mít ztrátu ECB, ale řecká centrální banka.

Může to ale Řecko ustát? Může jeho banky řecká centrální banka zachránit? Problémem je, že řecké banky už nyní v některých případech čerpají nouzové úvěry. Běžní Řekové totiž nečekali, až budou banky bez peněz, a už měsíce hromadně vybírali vklady. Nyní záleží na dvou věcech: Na rozsahu paniky a na tom, zda z bank ještě „je co vybírat“. Každopádně je ale jasné, že řecké banky si budou muset od řecké centrální banky půjčit minimálně desítky miliard eur. Když si ovšem půjčují od své národní centrální banky, není to tak výhodné, jako když si půjčují od ECB. Takže tyto nouzové úvěry ještě zhoršují situaci bankovního sektoru.

Ve tvrdé kapitalistické ekonomice by tak vysáté banky nedostaly záchranu a padly. Eurozóna je takové ekonomice ale daleko, nemluvě o Řecku samotném. Tudíž otázka nyní zní, jak dlouho řecká centrální banka dokáže problémové komerční banky zachraňovat. Vše směřuje k tomu, aby bylo bankám pomoženo podobně, jako tomu bylo třeba v Irsku. Tehdy irský stát zachránil banky, aby se však následně pod vahou špatných úvěrů sám téměř zhroutil. Irsko ale dostalo mezinárodní pomoc, kterou řádně splácelo. Řecko by jistě bankám také rádo pomohlo, ale řecká státní pokladna připomíná snědený krám. A se svou současnou neústupností se Řecko může s další mezinárodní pomocí rozloučit. Pokud tedy ECB nebude chtít pomoct a řecká centrální banka nebude mít z čeho pomoct, otevírá se už jen jediná šance: Tisk vlastních peněz - drachem. Řečeno ještě jinak: O monetizaci by šlo tak jako tak, ale tím, kdo zákon poruší a dopustí se tohoto nebezpečného experimentu, by nebyla ECB, ale národní řecká centrální banka. Středečním rozhodnutím ECB je tedy Řecko o krok blíž k vystoupení z eurozóny.
To si Řecko určitě uvědomuje. Je zajímavé, že s tímto rozhodnutím přišla ECB těsně předtím, než se mají zástupci Řecka sejít s největším oponentem řecké politiky, s Německem. Je to jenom náhoda? Možná, ale každopádně lze poselství číst i takto: Atény teď buď budou poslouchat diktát, anebo půjdou k inflační drachmě.

ECB své rozhodnutí nepřijímat řecké dluhopisy jako zástavu naoko zdůvodnila tím, že údajně nesplňují svým ratingem podmínky k tomu, aby mohly být zástavou. To je pravda. Pravda ale také je, že o den dřív dluhopisy podmínky nesplňovaly zrovna tak. Rating je jen chytrá záminky. V pozadí jde o něco jiného. Spor mezi Řeckem a zbytkem eurozóny má hlubší kořeny.

Německo coby hlavní řecký věřitel chce, aby pokračovala takzvaná „trojka“ - tedy přímý dohled MMF, ECB a Evropské komise nad řeckými reformami. Je to pochopitelné. Když někam liju peníze, nechci je lít do černé díry, ale chci je kontrolovat. Jenomže to se Řecku nelíbí, kontrola mu připomíná protektorát. Na druhé straně Německo je také tvrdohlavé a odmítá kroky nové řecké vlády. Řeklo jasně, že chce, aby pokračovaly privatizace, ale nechce žádné vánoční bonusy pro důchodce, zvyšování počtu státních úředníků ani růst minimální mzdy. Zkrátka Německo tlačí na Řecko, aby na papír sepsalo kroky, které povedou ke splacení dluhu, Řecko odmítá. Německo doufá, že má na Řecko silnou pákou v podobě hrozby, že přijde o euro a padnou mu banky; čím víc však Německo tlačí, tím víc Řecko tlačí na druhou stranu.

Na trzích mezitím roste nervozita. Řecko tak vlastně skrze dopad na finanční trhy úspěšně torpeduje snahu ECB na roztočení koleček evropské ekonomiky. Řecké dluhopisy jsou v tuto chvíli jen navoněný odpad. Bez ECB ale nemají skoro žádnou hodnotu. Řecké akcie padají o 6 %. Pamatujete, jak tento týden – jen dny před touto událostí - některé zvučné americké investiční banky doporučovaly nákup řeckých akcií, protože prý jsou za babku? Nyní mají ti, kdo poslechli, „nečekané“ ztráty. A asi bude hůř.

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová