Předseda strany Bohuslav Sobotka klidně vysvětlil novinářům, že by se divil, kdyby Keller hlasoval jinak. Vždyť je všeobecně známo, že kritizoval smlouvu už před volbami. Europoslanec pak sám připomněl, jak asociální smlouva je. A že vlastně nikdo neví, s kým bude realizována. Není totiž vůbec jisté, zda parlament a vláda, které vzejdou z ukrajinských voleb příští měsíc, nebudou pro Evropu ještě horší než parlament a vláda stávající. Jan Keller navrhoval vyčkat. A definitivně se rozhodl hlasovat proti dohodě ve chvíli, kdy jeden z největších ukrajinských oligarchů, „čokoládový král“ a prezident země Petro Porošenko slíbil po telemostu, že na Ukrajině zatočí s korupcí.

Je dost divné, že se tomu ve Štrasburku nikdo nezasmál. Naproti tomu je samozřejmé, že se doma našel nejméně jeden komentátor (Alexandr Mitrofanov), který Jana Kellera okamžitě připlácl k otci a dceři Le Penovým, francouzským fašizoidům z Národní fronty, kteří – spolu s jinými, po čertech vykřičenými extremisty - rovněž hlasovali proti dohodě o přidružení Ukrajiny k EU. A Mitrofanov doprovodil tyto smutné děje povzdechem, že nelze zabránit „zástupcům části české levice v otevírání nové kapitoly, v níž je souznění s Le Penovými. Každý svého štěstí strůjcem.“

Tohle psaní je po Evropě běžné už dlouho. Má svůj mustr i své dopady. Nejprve strážci demokracie ze sedmé velmoci neúnavně vyčítají levici, že vůbec ještě v něčem – mnoho toho opravdu není – přece jen levicí je. Když jí konečně být zcela přestane a pustí se do „odvážných“ neoliberálních reforem, pisálkové si na chvilku zdřímnou, uspokojeně chrochtajíce nad posílenou demokracií.

Pak se ale, hned po probuzení, musejí vrhnout na pravicové „populisty“, kteří náhle, věru „nečekaně“ a naprosto všude sílí; přebírají totiž nemalou část levicových voličů a skoro celou levicovou agendu (jen se pro ni sklonili do bláta, kam byla „zodpovědnými stranami“ odhozena). Přičemž dbají, aby se oprostili od tupě hajlujících skinů a antisemitských úderek před synagogami – a naopak pronikli do odborových organizací. A když se vedle všech těchto populistických pravičáků (kteří mají velkou výhodu, neboť se v naší – poněkud ultrapravicové - době nemusejí omlouvat za levicovost; jsou přece extrémními pravičáky) objeví vzácně politik skutečně levicový a koherentně levicově hlasující, z rotaček se na nás pomrkává, že je to prostě jenom další „nácek“.

Kruh se uzavřel. Kam oko pohlédne, straší pak už jen neoliberál, rádoby lidový aristokrat, spořivý financ anebo fašista. Šťastná to chvíle, v níž svobodomyslný občan konečně může klidně spát na tom či na onom uchu. A být svého štěstí strůjcem…

Keller je jinde

Ale vraťme se do Štrasburku, do toho apokalyptického úterý. Dopisovatelka deníku Le Monde (18. září) Claire Gatinoisová hlasování o Ukrajině popsala jako „představení“, jako „biograf“, což prý předseda Evropského parlamentu Martin Schulz (sociální demokrat) miluje (ano, to je ten pán, kterého kdysi Silvio Berlusconi – ovšemže v nejapném žertu – označil za vhodnou osobu pro funkci „kápa v koncentračním táboře“). Schulz nadšeně označil hlasování o asociaci Ukrajiny za dosud neviděné a historické. Pompézní ceremoniál – napsala Gatinoisová – měl asi přítomným dát zapomenout na odložení platnosti smlouvy o volném obchodu až do ledna 2016, jak si to vydupal Vladimir Putin. Určitě ji – dodávám – pěkně očeše, má k ní tisíce námitek. Že budou Ukrajinci v důsledku dohody dřeni bez nože, ovšem Putina – právě tak jako pana Schulze – vůbec nezajímá (ledaže by to chtěl využít k další „humanitární pomoci“). Ohlídá si jen, aby ten „volný obchod“ neohrozil konkurenceschopnost ruského kapitálu.

Štrasburský sál vřel nadšením. Petro Porošenko na obrazovce sklidil od evropských poslanců ovace ve stoje. „Sláva Ukrajině!“ provolávali – asi po vzoru skandování, které zaznívá při pochodňových průvodech ukrajinských nacionalistů. „Sláva Evropě!" připojovali europoslanci originálně a vtipně - a 535 hlasy asociační dohodu schválili. Jen 127 jich bylo proti a 35 se hlasování zdrželo. K odpůrcům patřili poslanci radikální levice, krajní pravice včetně Národní fronty, euroskeptici, dva zelení a - napsala poněkud nepřesně Gatinoisová – „jeden sociální demokrat, Čech Jan Keller“.

Teatrálnost zasedání šokovala kdekoho. Philipp Lamberts z frakce Zelených je označil za „inscenaci“, jejíhož konce se nemůže dočkat. Socialista Gilles Pargneaux zůstal při všeobecných stojných ovacích odmítavě, ba ohromeně sedět. Ačkoliv – jak zásadové! –hlasoval pak pro dohodu, označil jednání za „karikaturu parlamentu“. A jeho kolega Guillaume Balas řekl: „Jsme tady, abychom dělali politiku. Nejsme na náboženství, kde jedna strana je dobro (Ukrajina) a druhá zlo (Rusko). Jsou tu příliš dogmatické aspekty. To je provokace! Pokud chceme bojovat proti extremismu, musí být diskuse.“

Ne, tato slova nezazněla od řečnického pultu, ale jen v kuloárech. Žádná rozprava se nekonala! Martin Schulz předstíral, že neslyší Pabla Iglesiase ze španělské radikální levice, který k rozpravě vyzýval. Někteří poslanci, uvádí dopisovatelka listu Le Monde, se proto zvedli a opustili sál. A jeden z nich přitom vykřikl: „Banda nacistů!“

Vylučuji možnost, že k takto označené množině zástupců lidu řadil i Jana Kellera.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami