K těm se rozhodně připojit nechci. Na druhou stranu je Jarek Nohavica tak zásadní osobou pro můj vývoj, ať už společenský, kulturní, či osobnostní, že k tomu mlčet nemůžu a komentář si prostě neodpustím. I když za něj patrně nesklidím žádné velké ovace.

Jádrem problému je fakt, že si Jaromír Nohavica převzal od ruského prezidenta Putina vyznamenání za podíl na rozvoji vzájemných kulturních vztahů mezi českým a ruským národem. Tohle by si měl každý uvědomit, než začne jakkoli sršet síru na účet pana Nohavici.

Je totiž neoddiskutovatelným faktem, že se Nohavica o rozvoj vzájemných vztahů mezi Čechy a Rusy zasloužil. V době, kdy jsem ho začal poslouchat, což bylo začátkem 80. let minulého století, jsem já i moji vrstevníci Rusy a celý Sovětský svaz z duše nenáviděli. Jeden takový Rus mě učil na gymplu a podařilo se mu nejen nechat mě málem propadnout, ale hlavně mi zošklivit Puškina, Lermontova, Dostojevského, či Tolstého. Naštěstí jen dočasně.

A právě od Nohavici se naše generace dozvídala, že ruská kultura není jen Pavka Korčagin a Jak se kalila ocel. Najednou jsme zjišťovali, že existuje nějaký Vladimír Vysockij, nebo Bulat Okudžava. Začali jsme si opisovat jejich texty a přemýšlet o nich. Nohavica těch textů spoustu přeložil a nazpíval. Lepší propagaci ruské kultury a problémů, které tenkrát jmenovaní písničkáři měli přímo se sovětským režimem, udělat nemohl.

Tolik tedy Nohavicův vliv na moji generaci optikou poznávání potlačovaných osobních svobod na území Sovětského svazu. Věřte mi, že tehdy to bylo skutečné hrdinství. Některé texty byly okamžitě zakazovány a zakazován byl i sám Nohavica. Koncerty, na které jsme chodili byly spíš pololegální, což tam ale všechny tak nějak spojovalo a za to patří Nohavicovi také můj dík.