A protože s expanzí islámu v dříve civilizovaných zemích se z Vánoc čím dál víc stává politikum – mohamedáni je nenávidí; školy a korporace jsou tlačeny nahrazovat slovo Vánoce slovem „Zimní svátky“ či jenom „Svátky“; doba adventně-Vánoční se pomalu ale jistě stává i dobou vraždění, napadání žen a jiných džihádistických kratochvílí, jako loni v Paříži a porýnském Kolíně a letos (zatím jen) v Berlíně, jakož i dobou samopalnických manévrů v evropských městech – je dobré se zamyslet, kde se bere a z čeho roste nechuť části zápaďanů k tradičnímu, už od dob pohanských a římských slavenému, svátku západní civilizace. Protože, a na to vezměte jed, jestliže mohamedáni nenávidí cosi, co část zápaďanů nemá rádo,  mohamedáni toho využijí pro své záměry.

Od kovaných intošů to slýcháme už od konce listopadu. Vánoční výzdoba, reklamy, koledy v obchoďácích. „Hnusná komerce. Prudí s tím pomalu od léta. Dostávám z toho depku“. Deprese, zajisté, lze přičíst krátícím se dnům a komerce není nic pěkného. Jenže – cítíval jsem to stejně a to už za komoušů, kdy to s komercí nebylo zdaleka tak zlé. A jako vyléčené sluníčko mám k věci co říct.

Poprvé jsem ten pocit – strach z Vánoc, nechuť k nim – zakusil v šestnácti, ve druháku gymplu. Důvod si pamatuji naprosto přesně. Tatínek trval na tom, že na Vánoce musím být s rodinou, kdežto já toužil trávit čas se spolužačkou, první láska se tomu myslím říká, byli jsme spolu krom Štědrého dne prakticky pořád, dostal jsem od ní tenkrát bílé pletené podkolenky s vyšitým monogramem – v odpadu skončily teprve předloni, po výpravě do Alp, léta jsem je totiž, řídké již tkanině navzdory, nosíval aspoň na noc, do spacáku. Ona se na Vánoce těšila, já to vnímal trochu jako zradu. Pravda, jí nikdo nebránil randit o Štědrém dni. Kořeny problému byly tedy prosté: Konflikt tátovského trvání na rodinných rituálech s puberťákovou potřebou tvořit si vlastní svět. V té druhé rodině, protože potřeby puberťaček chápali (měli doma tři!), nebyl ten konflikt tak vyhrocený.  

Vánoce jsou zkrátka svátky rodinné pohody. Pokud z nějakého důvodu pohoda chybí – ať už pro doutnající spory, faleš některých rituálů, nebo odmítání vnímat, že dospívající či dospělá dítka též mají nárok na svůj svět – stávají se z nich dny napětí a stresu. Nemíval jsem, teď už se nad tím mohu pousmát, na tu pohodu příliš štěstí. Ovšem brzy jsem se naučil, jak se  „adaptovat“. Nejčastějším řešením byly návštěvy těch pár hostinců, které ve Frýdku-Místku, kam jsem z vysoké i dlouho po vysoké o každých Vánocích za rodiči jezdíval, otevíraly po štědrovečerní večeři. Scházela se tam zajímavá společnost rozhádaných, rozvedených, zhrzených a jinak proti rodinným svátkům protestujících, pilo se tam dobře, děvčat tam mnoho nechodilo. Skuteční dobrodruzi pokračovali do hudebního klubu „Stoun“, tam naopak bývalo děvčat hodně.