A protože s expanzí islámu v dříve civilizovaných zemích se z Vánoc čím dál víc stává politikum – mohamedáni je nenávidí; školy a korporace jsou tlačeny nahrazovat slovo Vánoce slovem „Zimní svátky“ či jenom „Svátky“; doba adventně-Vánoční se pomalu ale jistě stává i dobou vraždění, napadání žen a jiných džihádistických kratochvílí, jako loni v Paříži a porýnském Kolíně a letos (zatím jen) v Berlíně, jakož i dobou samopalnických manévrů v evropských městech – je dobré se zamyslet, kde se bere a z čeho roste nechuť části zápaďanů k tradičnímu, už od dob pohanských a římských slavenému, svátku západní civilizace. Protože, a na to vezměte jed, jestliže mohamedáni nenávidí cosi, co část zápaďanů nemá rádo,  mohamedáni toho využijí pro své záměry.

Od kovaných intošů to slýcháme už od konce listopadu. Vánoční výzdoba, reklamy, koledy v obchoďácích. „Hnusná komerce. Prudí s tím pomalu od léta. Dostávám z toho depku“. Deprese, zajisté, lze přičíst krátícím se dnům a komerce není nic pěkného. Jenže – cítíval jsem to stejně a to už za komoušů, kdy to s komercí nebylo zdaleka tak zlé. A jako vyléčené sluníčko mám k věci co říct.

Poprvé jsem ten pocit – strach z Vánoc, nechuť k nim – zakusil v šestnácti, ve druháku gymplu. Důvod si pamatuji naprosto přesně. Tatínek trval na tom, že na Vánoce musím být s rodinou, kdežto já toužil trávit čas se spolužačkou, první láska se tomu myslím říká, byli jsme spolu krom Štědrého dne prakticky pořád, dostal jsem od ní tenkrát bílé pletené podkolenky s vyšitým monogramem – v odpadu skončily teprve předloni, po výpravě do Alp, léta jsem je totiž, řídké již tkanině navzdory, nosíval aspoň na noc, do spacáku. Ona se na Vánoce těšila, já to vnímal trochu jako zradu. Pravda, jí nikdo nebránil randit o Štědrém dni. Kořeny problému byly tedy prosté: Konflikt tátovského trvání na rodinných rituálech s puberťákovou potřebou tvořit si vlastní svět. V té druhé rodině, protože potřeby puberťaček chápali (měli doma tři!), nebyl ten konflikt tak vyhrocený.  

Vánoce jsou zkrátka svátky rodinné pohody. Pokud z nějakého důvodu pohoda chybí – ať už pro doutnající spory, faleš některých rituálů, nebo odmítání vnímat, že dospívající či dospělá dítka též mají nárok na svůj svět – stávají se z nich dny napětí a stresu. Nemíval jsem, teď už se nad tím mohu pousmát, na tu pohodu příliš štěstí. Ovšem brzy jsem se naučil, jak se  „adaptovat“. Nejčastějším řešením byly návštěvy těch pár hostinců, které ve Frýdku-Místku, kam jsem z vysoké i dlouho po vysoké o každých Vánocích za rodiči jezdíval, otevíraly po štědrovečerní večeři. Scházela se tam zajímavá společnost rozhádaných, rozvedených, zhrzených a jinak proti rodinným svátkům protestujících, pilo se tam dobře, děvčat tam mnoho nechodilo. Skuteční dobrodruzi pokračovali do hudebního klubu „Stoun“, tam naopak bývalo děvčat hodně.

S přibývajícími léty se to dlouho neměnilo. Spíš horšilo. Dávno jsem nebyl s dívkou, co mi darovala vyšívané ponožky. Dívky, působiště, podnájmy a štědrovečerní putyky přicházely a odcházely – ale scénář byl pořád stejný. Nejdříve se s partnerkou, byla-li zrovna jaká, vyměnily vánoční dárky; odvezla se, bylo-li zrovna auto, kamsi na druhý konec republiky; no a pak se zamířilo domů, na Severomoravsko, vyslechnout si, jak je vše horší, než bývalo, když jsme s bráchou byli malé děti; později, jak je všechno špatně, že ještě nemám vlastní děti. Mezitím umřel brácha. Přibyla každoroční radost pracovní, uzavírat – mezi kocovinami z divokých večírků – grantové účetnictví. Nic z toho Vám vpředvečer „svátků klidu“ na radosti nepřidá. Možná nejklidnější Vánoce v té dvacetileté periodě byly snad roku 2008, to jsem Štědrý večer – a nebyl jsem ve svém okolí zdaleka sám – prospal, ale následující Hod Boží jsem obědval u kolegovy rodiny, ještě s několika zrovna osamělými akademiky mladého až středního věku.

Posledních pár let je to jiné. Na stará kolena mám vlastní rodinu – a najednou vidím, jak se dcerka „na Ježíška“ těší pomalu od léta (ano, komerce funguje), sama od sebe se učí koledy, při výpravách na Šumavu pozná „stromeček“ od normálního vzrostlého smrku, stojíme frontu na kapra a zdravíme se přitom se sousedy, politickými spojenci i rodiči kamarádů ze školky. Normální fádní a pro někoho možná komerční život, k němuž jsem se, pravda, propracovával o trochu déle, než je zvykem – a možná právě proto si ho umím vážit.

A možná právě proto chápu to hořekování méně šťastných, tak jak ke mně doléhá skrze sociální sítě. Pochází od neopartner(k)ovaných, čerstvě opuštěných nebo rozvedených, ale i o těch, kdo nějaké ty partnery mají, ale pro neshody či jen napětí ze strany rodičů, sourozenců a podobně nevědí, jak si sváteční čas užít tak, jak by nejvíce chtěli. Určitě je na vině takzvaná „odložená reprodukce“, zásadní sociální patologie dnešní doby: Ve věku, kdy bychom měli připravovat Vánoce vlastním dětem, předstíráme stárnoucím rodičům, kterým jsme nedokázali dát vnoučata, že jsme stále ještě děti. Odložená reprodukce, pozdní rodičovství, jsou samozřejmě spjaty s třídní příslušností – pozdější sňatky a rodičovství jsou doménou více vzdělaných a výše postavených – a možná i vztahovou a tudíž sexuální výjimečností – spíše se budou týkat intelektuálů, než třeba „obyčejných“ inženýrů. Potom se nemůžeme divit, že fotky stromečků a cukroví a dětí postují na sociální sítě spíš „obyčejní“ zemití chlápci a ženské, často lidi z venkova, holdující naprosto běžným koníčkům a zastávající naprosto běžné profese … zatímco redaktoři, herečky, aktivisté za práva čehokoli a vysokoškolské profesorky řeší „přežití“.      

Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Vánoční osamělost, tak tíživě na některé z nás doléhající, je přece ideální příležitostí – někoho potkat. Strukturovaná společnost trpící odloženou reprodukcí by se na „Vánoční osamělost“ měla umět adaptovat – a taky to umí. Generace dnešních padesátníků to znala z amerických filmů – všechny ty mejdany nezadaných mladých lidí ve srandovních čepicích – generace třicetiletých či dvacetiletých dobře ví, že večírků a mejdanů a otevřených barů bývá o Vánocích dost a dost i v maloměstech okresního formátu, natož pak v metropolích, jako jsou třeba České Budějovice. Jenže – a to bude kořen problému – trávit Vánoce sám, to mnohý člověk vnímá jako selhání. A tak nikam nejde, a smutní. Kluci se maximálně vypraví do podniku, kam v takové dny dorazí minimum děvčat, děvčata … vlastně ani nevím, co dělají. Letos čtyřiadvacátého jich bylo docela dost on-line.

A tak nemohu, než vzpomenout toho kolegu, který před léty, na Hod Boží, sezval své osamělé kolegy a kolegyně na rodinný oběd. Udělal přesně to, co je v takový den třeba dělat – ve společnosti, která si vlastní vinou rozbila tradiční rodinnou soudržnost, a teď si není jistá, jak přežít.

A těm, kdo Vánoce jen "přežívali", připomenu - ještě tu budou silvestrovské mejdany. 

Převzato z profilu.