Řadu dní zatěžovalo Poslaneckou sněmovnu projednávání policejní žádosti o vydání k trestnímu stíhání Vlasty Parkanové, místopředsedkyně sněmovny a bývalé ministryně spravedlnosti a obrany. Vypuklo mediální běsnění, jež zasáhlo prakticky celou společnost. Postižená projevila nedůvěru k orgánům trestního řízení, na jejichž úrovni a vlastnostech se jako ministryně spravedlnosti svým dílem podepsala, a bila se jako raněná lvice za záchranu před trestním stíháním. Vykázala tím nezpůsobilost realistického pohledu na vývoj událostí: mělo jí být jasné, že ji poslanci vydají. Jejím odporem se situace zbytečně zdramatizovala. Způsobila si nesmírné mravní ztráty, které si realistickým přístupem k policejní žádosti mohla ušetřit.

Vlnu zájmu o její případ ale záhy přelil příval hádek mezi politiky, spuštěný skandálním chováním ministra Miroslava Kalouska, jež nakonec přimělo opozici k vyvolání  neúspěšného  pokusu o vyvolání pádu vlády.

V rozbouřené atmosféře  prošla bez velkého vzrušení zpráva o šestihodinovém výslechu exministra  Jiřího Pospíšila na protikorupční policii, který se uskutečnil v úterý 17. července 2012. Týkal se vyšetřování okolností  zakoupení budovy bývalého církevního semináře ve Vidnavě pro potřeby vězeňství.

Ticho kolem události působí dojmem, jako by Jiří Pospíšil s odchodem z ministerstva ztratil část zajímavosti pro novináře. Kvůli některým zajímavým okolnostem by si ale zasloužila daleko větší  pozornost. Vždyť pozoruhodná je již délka trvání výslechu.

Zprávy o této trestní věci prosakují již delší dobu  (viz http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012071901). Je známo, že v ní již bylo sděleno obvinění bývalému náměstkovi ministra Františku Steinerovi a bývalému generálnímu řediteli Vězeňské služby Luďkovi Kulovi. Šíří se pověsti, že nebezpečí sdělení obvinění se vznáší i nad Jiřím Pospíšilem, bývalým nadřízeným obviněných, bez jehož vědomí a souhlasu nemohli nákup provést (http://www.vasevec.cz/vip-blogy/kauza-vidnava-podezreni-okolo-role-ministra-pospisila-narusta).

Martin Kunštek, asistent poslance Františka Bublana, dokonce 29. června 2012 v článku na Britských listech (http://www.blisty.cz/art/64017.htm) uvedl, že do Poslanecké sněmovny již dorazila žádost PČR o Pospíšilovo vydání. Pokud by jeho informace byla pravdivá, nasnadě by byla domněnka, že právě tato nepříjemnost byla důvodem, který přiměl Petra Nečase k náhlému odvolání Jiřího Pospíšila z funkce. Ovšem další vývoj její pravdivost zatím nepotvrzuje.

K zajímavostem případu patří také skutečnost, že na obranu obviněných i Jiřího Pospíšila vystupuje občanské sdružení Veřejnost proti korupci. Jeho významnou aktivistkou je populární advokátka Hana Marvanová, kterou si pan exministr najal za odměnu 100.000 Kč k zastupování ve správním řízení o odvolání Vlastimila Rampuly. Nyní jej zastupuje i v „kauze Vidnava“.

Máme tedy vedle sebe dva bývalé ministry v nesnázích a současně v nerovném postavení: Vlastu Parkanovou, již obviněnou, a Jiřího Pospíšila, jenž je zatím jen svědkem, ale zhoršení jeho postavení není vyloučeno. Pokud bude stíhán, budou oba případy zajímavé tím, že se v nich bude zkoumat hranice mezi politickou odpovědností ministra za chybná rozhodnutí, při nichž vznikla státu škoda, a trestněprávní odpovědností za špatné nakládání nesvědomitého hospodáře se státním majetkem. Posuzování této právní otázky nebude snadné. Žádný ministr není vševěd, takže při svém rozhodování je z velké části závislý na podkladech, připravených jeho podřízenými. Někdy ani není způsobilý posoudit správnost předložených návrhů a musí se spolehnout na úsudek odborníků. Dojde-li pak na základě jeho rozhodnutí ke škodě, není snadné zjistit, zda skutečně udělal vše, co mohl, aby jí předešel.

Vyčíslená škoda ve srovnávaných případech je velmi rozdílná: u Vlasty Parkanové více než 600 milionů Kč, u Jiřího Pospíšila & spol. „pouze“ dvacet devět. Přesto na základě kusých informací z veřejných zdrojů soudím, že Jiří Pospíšil je více ohrožen než Vlasta Parkanová.

Nákup letounů CASA je unikátní záležitost bez možnosti srovnání s podobným obchodem. Pro žalobce bude velmi těžké prokázat, že Vlasta Parkanová mohla tušit, že by předložené návrhy nemusely být v pořádku, tedy že došlo k nedbalostnímu zavinění. Prokázání úmyslu zřejmě nepřipadá v úvahu.

Kauza „Vidnava“  a odpovědnost ministra se zdají být průhlednější. Nejde ani tak o to, zda cena za zchátralý objekt byla přiměřená, i když zřejmě nebyla, ale o účelnost pořízení, v němž resort, trvale se domáhající navýšení rozpočtu, utopil 29 milionů Kč. Jiří Pospíšil sebe a své podřízené usvědčuje z neodpovědnosti, když říká, že „ úředníci ministerstva nemohou být odpovědní za to, že stát neposkytl kvůli své restriktivní politice peníze na rekonstrukci objektu." Byl přece výkonným orgánem zmíněného macešského státu a jako ministr musel vědět, že povolil Vězeňské službě zakoupit objekt, na jehož rekonstrukci a přizpůsobení potřebám detenčního zařízení nebudou v nejbližších letech peníze. S budovou se pak skutečně čtyři roky nic nedělo a teprve v letošním roce začaly víceméně symbolické práce. Jejich zahájení v roce, v němž dvěma odpovědným činitelům resortu spravedlnosti bylo sděleno obvinění, vyvolává podezření, že jejich hlavním smyslem je předstírání potřebnosti objektu.

V této souvislosti není jasné, proč Jiří Pospíšil stále mluví o nezbytnosti vybudování detenčního zařízení ve Vidnavě. Od 1. ledna 2009 je v provozu kapacita pro 48 chovanců ve Vazební věznici v Brně-Bohunicích, která  je trvale poloprázdná (v současnosti 21 chovanců). Není známo, z čeho Jiří Pospíšil vychází, když tvrdí, že toto zařízení se do podzimu naplní. Ale až se tak jednou stane, bude na řadě k využití připravená, dosud nespuštěná kapacita 150 míst v opavské věznici. Pokud by se měla v následujících pěti letech naplnit všechna zařízení, plánovaná Jiřím Pospíšilem, musel by se výrazně zvýšit podíl psychicky postižených na celkovém počtu odsouzených za násilné trestné činy.

Kromě toho již od počátku vidnavského dobrodružství je sice známo, že pro provoz detenčního zařízení je zcela nezbytná  dostupnost psychiatrické péče, ale nikdo neví, jak do Vidnavy dostat psychiatry, popř. z kterého zdravotnického zařízení by dojížděli.

V každém případě osudy dvou srovnávaných bývalých ministrů ČR jsou svéráznou ilustrací k zásadě „dámy mají přednost“.  

Vyšlo 19.7. 2012 na Politikonu jako 431. sloupek a na webu Šalamouna