Současný vnitropolitický vývoj a jeho odraz v mediálním světě a v jednání orgánů trestního řízení dokazuje, že jsme dědičností svázáni s postavami děl Franze Kafky a Jaroslava Haška. Je to zřejmé i v přístupu ke korupci, obecně považované za škodlivější úkaz než sám dědičný hřích. Její pronásledování mnohdy nabývá rysy kafkovské absurdnosti nebo švejkovsky směšné trapnosti. Týká se to jak domnělých nebo skutečných korupčníků, tak jejich pronásledovatelů.

Sdělovací prostředky natloukly většině společnosti do hlav, že korupce je hlavní příčinou vykrádání veřejných rozpočtů, je těžkým zločinem a korupčníci patří za mříže. Občané většinou netuší, že s dostáváním korupčníků „ do tepláků“ to není jednoduché již proto, že trestným může být jen takové jednání, které odpovídá skutkové podstatě trestného činu, uvedeného v trestním zákoníku. V něm se ale speciální pojem „korupce“ nevyskytuje.  Má-li být někdo za korupci stíhán, jeho jednání se musí „rozložit na prvočísla“, odpovídající pojmenovaným trestným činům. Plodí to různé zmatky.  Otevírají se široké možnosti kriminalizace jednání veřejností sledovaných osob, ale i únikové cesty pro orgány činné v trestním řízení, kterým se zrovna do pronásledování označených významných jedinců nechce.

Nejčastějším nástrojem korupce bývá úplatkářství. Ale vydání či přijetí peněz, ať již jako daru nebo výhodné půjčky, je úplatkem pouze tehdy, pokud slouží k obstarání předmětu veřejného zájmu. To nepochopili např. pachatelé zneužití mecenášství Víta Bárty, kteří se jej pokusili kriminalizovat kvůli půjčkám, jež nabízel a poskytoval kolegům poslancům: za své soukromé peníze nemohl tímto způsobem získat nic, co by se dalo označit za věc veřejného zájmu.   

Korupční jednání, tedy směna hodnot a vzájemně poskytovaných neoprávněných výhod mezi korupčníkem a korumpovaným, je v každém případě nemravné a škodlivé. Ale najít hranici, po jejímž překročení je také stíhatelné podle trestního práva, není snadné. Za těchto okolností si ovšem můžeme myslet úplně cokoli o rozdílnosti závěrů orgánů činných v trestním řízení v jednotlivých případech.

Zajímavý je například rozdíl v jejich přístupu ke kauzám tří „trafikantů“ (bývalých poslanců za ODS Petra Tluchoře, Marka Šnajdra a Ivana Fuksy), jejichž stíhání nakonec zastavil Nejvyšší soud ČR, a k podezření z korupce při podivném uhrazení dluhů Jana Fischera.