Vystavovatele mám osobně rád, patří ostatně k přátelskému kroužku, soustředěnému kolem spolku Šalamoun. Proto jsem výstavu navštívil s velkou zvědavostí. Pozvánku na vernisáž jsem nemohl využít, zato jsem si užil poklidnou prohlídku v sobotním odpoledni.
Jaroslav Kučera připomíná svou tvorbou pozapomenuté kouzlo černobílé fotografie. Pod barvou lze ledacos skrýt, ale hru stínů a světla a rysů fotografovaných objektů zfalšovat nelze. Výstavu doprovázejí recenze znalců, jimž jako laik nemohu konkurovat, ani s nimi polemizovat. Potvrzuji pravdivost jejich zjištění, že pro zveřejněnou část Kučerovy tvorby je příznačný zájem o lidi na pokraji společnosti a o drsné prostředí, které je obklopuje. Prostředí i lidé jsou tak oškliví, až je to činí zajímavým. Zaujalo mě, že některé fotografie připomínají prostředí západočeského pohraničí, v němž jsem se pohyboval na přelomu padesátých a šedesátých let, tedy podstatně dříve, než se tam vydal s fotoaparátem Jaroslav Kučera.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz