Nádherný nadhoz prezidenta Miloše Zemana na způsob zakopání válečné sekery nelze přehlédnout. To první, co všichni potřebujeme, je klidná a spíše tichá dohoda na tom, co nás spojuje, co je náš společný zájem, nás všech, kdo jsme tady doma. Nebo jej lze přehlédnout ;-) A buď omylem, nebo schválně, tedy z vědomého principu, že vše, co Zeman udělá, je špatně. Svoboda volby, že?

Ale konec legrace… Je otázka logická, matematická, filosofická nebo snad teologická, zda není náhodou „plánem“**, aby si jeden člověk naslouchal druhému? Cožpak - - - mezi námi, není ona další skrytá dimenze prostoru?

Věnujme čas tomu, co je potřeba. Věnujme jej lidem kolem sebe, kteří mají problémy. Bydlení je k životu nutné a všichni ti (zejména naši mladí), kteří tu a tam dělají cosi přece jen příliš svébytně, by neměli být přehnaně trestaní vyhoštěním na kraj společnosti.

Ekologie informačního prostoru znamená nezasvinit mediální sféru sračkama. Nebo „jen“ zbytečnostmi, které berou to nejcennější: možnost najít porozumění a pochopení pro své problémy, ale co hůř, berou čas, který jako jediný (!) spojuje.

Ta akce trenýrky je pouze příklad, abychom si uvědomili, že čas není nekonečná nádoba a dále hlavně to, že efektivita využití společného času nás všech je nepochybným lakmusem, kterým se jako jediným (!) měří aktuálně platné IQ společnosti, tedy skutečně celku. Pokud nefungují synapse, tedy spoje, IQ se nekoná. Společnost jako celek se chová jako debil. Čas od času se totiž stane, že některé buňky se „zblázní“ a začnou nekontrolovaně růst na úkor „zbytku“, tedy celé sociální bytosti jménem lidská pospolitost. Tomu se říká rakovinné bujení. Dobrý lékař, když je mu dáno, umí i tyto zhoubné novotvary zastavit.

Jen nedospělá společnost bez funkčních synapsí kašle na své děti (ZDE)

* Meritum, „jádro věcí“.
** „Věřící ateisté“ (– o ten tvar slov nejde) považují obsah slova Duch za realitu+ našich vzájemných vztahů. Plán v tomto smyslu není (jen, jaksi předem daný) u Boha, je to však živá a tedy stále přítomná možnost, která je sama o sobě sebenaplňující se realitou (to, co je mezi Já a Ty tady a teď).
+ Termín realita je myšlen doslovně, tedy „to, co je“, „tady a teď“, to skutečné, existující v mé realitě, realitě „já“, ale nejen v této jediné (!), ale i ve skutečnosti, tedy v jiných „já“ (v jiných já „tady a teď“).

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.