Bývalý americký velvyslanec v Budapešti Mark Palmer se dokonce vyjádřil v tom smyslu, že Maďarsku hrozí vyloučení z Evropské unie. Proč takový humbuk?

Vysvětlení je prosté. Klíčem k pochopení vytlačování Maďarska na periferii integrující se Evropy není obava z omezení nezávislosti soudů či centrální banky, jak se lze dočíst v některých komentářích z posledních dnů. Výtky tohoto typu by ostatně zněly pokrytecky, vezmeme-li v potaz patrně neodstranitelný demokratický deficit v institucích EU či nijak neskrývanou snahu o politické řízení Evropské centrální banky. Pravý důvod kritiky maďarské ústavy spočívá v oblasti hodnot. Současný střet o Maďarsko dobře ilustruje ideové směřování Evropské unie od kulturněduchovních a civilizačních tradic evropských národů k levicově liberální a neomarxistické vizi světa bez hranic mezi lidmi, státy či světonázory. Že jde o projekt utopický, plyne již z toho, že i on má svá vymezení, svou dogmatiku a měřítka, s nimiž nemilosrdně soudí jinověrce, nejen ty maďarské.

Čím se tedy Maďarsko tak provinilo, že si vysloužilo tak ostrou kritiku? Odpověď lze nalézt ve společném prohlášení liberální frakce v Evropském parlamentu, Amnesty International, Human Rights Watch a dalších nevládních organizací z dubna loňského roku. Předmětem jejich protestu jsou ty pasáže, v nichž se Maďarsko hlásí ke svým křesťanským kořenům a svatoštěpánské tradici, k chápání manželství jako svazku mezi mužem a ženou, významu tradiční rodiny pro společnost a k ochraně života od početí po přirozenou smrt. Zmíněná ustanovení jsou prý diskriminační, neboť ohrožují náboženskou svobodu, rovnoprávnost homosexuálů a leseb a právo žen na potrat. Nevzpomínám si, že by tyto organizace či unijní instituce protestovaly proti rostoucí diskriminaci osob s konzervativními názory na rodinu a společnost, důkladně zdokumentované například zde.

Levicoví aktivisté a jejich agendě nakloněné unijní instituce tedy nespílají Maďarsku proto, že by svojí novou ústavou omezovalo demokracii, nýbrž proto, že představuje překážku pro dosažení toho, co zahraničněpolitický analytik Mark Hackard nazývá kolonizací bývalých zemí sovětského bloku nikým nezvolenými eurokraty a samozvanými vládci tzv. nevládního sektoru. Ti v tomto smyslu kráčejí ve stopách bolševiků, cílevědomě čistících toto území od křesťanského dědictví a národních tradic v prvních poválečných desetiletích. Čeho nedosáhl Sovětský svaz, to se nejspíš podaří Evropské unii. Pokud ale zasáhne Ten, jenž je maďarskou ústavou vzýván, může to mít i zcela jiné vyústění.

Michal Semín