Slavit či neslavit? A když ano, tak jak? Zítra je den, kdy si naši předkové připomínali mučedníka svatého Valentina. Kdo si na něj ještě dnes vzpomene? A je vůbec na koho vzpomínat?

Tuto otázku si paradoxně nekladou jen bezvěrci, ale i katolíci, ovlivnění modernizačními trendy po Druhém vatikánském koncilu. V křečovité snaze vlichotit se Bohu vzdálenému modernímu světu došlo k odvrhnutí mnoha posvátných tradic. Součástí těchto změn, jejichž duchovním plodem je i současný papež František, je i „reforma“ církevního kalendáře. V roce 1969 byla z veřejného kultu odstraněna jména světců, jejichž život a skutky jsou doložitelné jen z legend. Tento osud, vedle sv. Filomeny či sv. Jiří, potkal také sv. Valentina.

Církev pochybující, šmejdi profitující

I to jistě přispělo k tomu, že do té doby všeobecně oblíbený svátek ztratil v posledních desetiletích jakékoli náboženské či mravní poselství. Kdo na této proměně profituje, je erotický (a další) průmysl. Obchodníci po zkušenostech let minulých očekávají značný nárůst prodeje kondomů a speciální valentýnskou nabídkou se dle bulvárních médií chlubí i sexshopy. Po Halloweenu (démonická parodie svátku Všech svatých) a Santu Clausovi, vytlačujícího Ježíška z centra vánočních oslav, je tak „Valentýn“ další duchovní šmejd „made in USA“, který má s původním smyslem daného svátku jen velmi málo společného.

Dokonce se v médiích často dočteme o tom, že svátek má ve skutečnosti původ ve starořímském svátku „Lupercalia“ při němž mladíci vhazovali do nádoby lístečky se jmény dívek, aby si vzápětí vylosovali svou „vyvolenou na další rok“. To je obdobný nesmysl, jako říkat, že křesťanské Vánoce jsou ve skutečnosti pohanské Saturnálie, protože shodou okolností připadají na podobné období.

Co s tím? Byla by veliká škoda, kdybychom v důsledku pochopitelného znechucení znetvořenou podobou původního svátku dali sv. Valentinovi své sbohem.

Světec skutečně žil

Obnovu původního valentinského étosu začněme vyvrácením skeptiků, popírajících existenci tohoto světce. Víme, že od konce 3. století se nejen v Římě, ale i v jiných církevních obcích, šířila k osobě sv. Valentina úcta. V místě, kde měl být pohanskou lůzou zbit a následně přišel o hlavu, stála svého času Porta Valentini (dnes Porta del Popolo). Pětasedmdesát let po mučedníkově smrti nechal nad jeho hrobem papež Julius I. postavit baziliku, tomuto světci zasvěcenou.

V roce 496 byl sv. Valentin svatořečen papežem Gelasiem, který se nedostatkem historických pramenů rozhodně netrápil: „I když zná jeho činy toliko Bůh, jeho jméno je uctíváno právem“. Ve středověku byly tomuto světci zasvěceny hned dva římské kostely, z nichž jeden byl později připojen ke klášternímu špitálu sv. Valentinovi rovněž zasvěcenému. Právě odtud měly být ve 13. století světcovy ostatky přeneseny do římského kostela Santa Prassede. V 19. století byly v přilehlých katakombách nalezeny další kosti připisované sv. Valentinovi, jež papež Řehoř XVI. věnoval karmelitskému kostelu v irském Dublinu.

Svatá lopatka v Čechách

Důkazy o světcově existenci však mají i český původ. Jedna z nejvýznamnějších a současně největších relikvií sv. Valentina, nacházejících se mimo Itálii, je světcova lopatka, nalezená při opravách Vyšehradu v roce 2002. Jak se do Čech dostala, přesně nevíme, pravděpodobně však zásluhou Karla IV., zapáleného sběratele ostatků svatých.

To vše určitě postačuje k tomu, abychom sv. Valentina nepovažovali za zbožný přelud, ale za skutečnou osobu z masa a kostí. A duše, pochopitelně. Pokud jde o jeho životní příběh, zde si již musíme vystačit s dochovanými legendami.

Zázrak ve jménu lásky ke Kristu

Známy jsou dva nosné příběhy, v nichž vystupuje sv. Valentin, zbožný kněz žijící v Římě v druhé polovině 3. století,. Podle prvního si jej předvolal císař Claudius II., který se obdivoval jeho moudrosti a vědomostem. Posteskl si však, že nemůže mít Valentina za přítele, dokud nepřestává věřit „těm pověrám“.

Odvážný svědek evangelia Valentin kontroval tvrzením, že jestli tu někdo důvěřuje báchorkám, pak to není on, ale císař. Claudius přikázal městskému prefektu Astoriovi, aby na „smělého kněze“ dohlížel. Prefekt měl krásnou, ale nevidomou dcerou. Valentin se modlil za navrácení jejího zraku a Bůh jej vyslyšel. Zpráva o této události se velmi rychle rozšířila po celém Římě. To také stálo Valentina život, neboť pohané odmítli zázraku uvěřit, Valentina přepadli, ztloukli a za městem popravili.

Mučedník tradiční rodiny

Tento příběh se v kratší a poněkud odlišné podobě objevuje i v jedné z nejčtenějších knih středověku, Zlaté legendě (Legenda Aurea). V ní se dočteme, že sv. Valentin odmítl před císařem Claudiem zapřít Krista, a byl proto odsouzen k trestu smrti. Ještě předtím, než mu byla sťata hlava, měl dceři žalářníka navrátit zrak i sluch.

Druhá legenda vypráví o tom, jak se svatý Valentin odmítal řídit císařským výnosem a oddával mladé muže, potenciální římské vojáky. Císař Claudius byl totiž velkým válečníkem a velmi mu záleželo na početné síle svého vojska. Budoucím vojákům proto zakázal ženit se a zakládat rodiny. Sv. Valentin však tohoto zákazu nedbal a tajně zamilované páry oddával.

Srdíčka pro českou princeznu?

Je to zjevně tato druhá legenda, jež vedla k tomu, že je sv. Valentina považován za nebeského přímluvce zamilovaných. Pomyslným iniciátorem dnešních srdíčkových psaníček však nebyl tento svatý Ital, ba dokonce ani podnikaví Američané, ale Angličan.

A také jedna Češka. Jmenovitě středověký básník Geofrrey Chaucer a dcera Karla IV. česká princezna Anna. První historicky dochovanou souvislost mezi svátkem sv. Valentina a láskou mezi mužem a ženou nacházíme v Chaucerově epické básni Ptačí sněm, napsané u příležitosti zasnoubení patnáctiletého anglického krále Richarda II. s o osm měsíců starší Annou Českou.

Kult svatého Valentina coby patrona zamilovaných se tedy objevuje až ve středověku. První historicky doloženou „Valentýnku“ poslal své ženě roku 1415 mladý francouzský vévoda Karel Orleánský z vězení v londýnském Toweru. Mimochodem jí z onoho vězení vydržel psát milostné básně dlouhých pětadvacet let. I to leccos vypovídá o dimenzi lásky, kterou „zaostalý“ středověk znal a která se dnes, žel Bohu, ztrácí.

Padesát odstínů pekla

Ať už je původ valentinských tradic jakýkoli, jedno je jisté: Sv. Valentin vyprosí požehnání jen těm zamilovaným, jejichž projevy vzájemné lásky se nesou v duchu přikázání „Nesesmilníš“. Dnes všeobecně rozšířené sexuální avantýry -náctiletých, jimž jsou cudné námluvy a první milování až o svatební noci k smíchu, mají zcela jiné patrony než je sv. Valentin. Sexuální nevázanost moderní doby má za následek jevy, přispívající nejen ke ztrátě osobního štěstí, ale i k rozpadu společnosti – promiskuitu, neschopnost manželského života, nevěru, vysokou rozvodovost, závislost na pornografii, feminismus, homosexuální životní styl.

Společnost, jež nutí ženu, aby smysl svého života nacházela v profesní kariéře mimo rámec rodinného života, nemá co na sv. Valentina slavit. Kdo touží po skutečné lásce, i té romantické, musí umět vládnout svému libidu. Jen tak zažije krásu cudného dvoření a předmanželské čistoty, spjaté s obětavým čekáním na dobra manželského milování.

Duchovní boj mezi sv. Valentinem a „Valentýnem“ má mnoho podob. Třeba i tu  kinematografickou. U příležitosti tohoto svátku jdou do kin, alespoň těch amerických, dva zcela rozdílné filmy. O sadomasochistickém snímku Padesát odstínů šedi se píše všude, pozornost zamilovaných si však zaslouží zcela jiný film. Film, který na rozdíl od pornografické antiteze romantické lásky do českých kin s největší pravděpodobností nezamíří.

Jmenuje se Old Fashioned, tedy – volně přeloženo – „Starosvětsky“, nebo „Postaru“. Jeho podtitul zní: Láska je všechno – jen ne šedá.

Název je to i přesto poněkud zavádějící. Dvořit se někomu nikoli s vyhlídkou na okamžitý sex, ale na nalezení celoživotního partnera, s nímž jsme spojeni poutem věrnosti a obětavé lásky, není něčím staromódním, ale vpravdě nadčasovým. Stejně jako pravda, dobro i krása. Tedy to, čeho je dnes, a to nejen v ložnicích, jako šafránu.

Svatý Valentine, oroduj za nás!

Vyšlo na Protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.