Zboží a suroviny cestují po světě od nepaměti. Už v době kamenné se řada regionů potýkala s nedostatkem kvalitního kamene, z něhož by bylo možné naštípat čepele do nožů, srpů a dalších nástrojů. Naopak severnější země na okraji někdejšího pevninského ledovce, lemované zbytky morén, byly doslova bezednou zásobárnou pazourků různých tvarů a barev. A tak se ony pazourky staly velmi rychle předmětem dálkového obchodování. Sice si jen obtížně si představíme, jakou protihodnotu za ně obchodníci získávali v dobách „naturální směny“, ale jistě to postačilo k obživě. Z opačného směru, od moře, cestovaly do vnitrozemí vybrané druhy schránek mořských mlžů, z nichž se vyráběly ozdoby, zejména náhrdelníky. Je nepochybné, že transport musel trvat celé měsíce, nemluvě o dalších rizicích, která přinášela cesta pravěkou krajinou.

 

Lidé si ale obchodování na dálku oblíbili a s postupujícím časem zlepšovali zejména způsob přepravy. Na rozdíl od suchozemské tzv. hedvábné stezky z Číny do středomoří se v Evropě dařilo vhodně kombinovat dopravu říční, silniční i mořskou, takže zboží putovalo ze severu na jih, z východu na západ a opačně často velmi klikatými cestami.

 

V letošním roce si připomínáme pětisté výročí položení základního kamene mosteckého kostela. Při té příležitosti je v muzeu vystaven historický zvon z roku 1607, který pro kostel vyrobila zvonařská dílna ve Freiberku. Podle kvality provedení je zjevné, že jde o „Rolls-Royce mezi zvony“, nadto je označen signaturou výrobce Wolfganga Hillgera a opatřen německým nápisem, takže máme podrobné informace o jeho původu. To není v případě běžného zboží 17. století zdaleka obvyklé. Často se jen na základě materiálového složení nebo tvarů různých výrobků dohadujeme o jejich provenienci, ale bez plné jistoty. 

 

Zvon nebyl levnou záležitostí a Most musel předem složit vysokou zálohu. Není známo kolik, ale musela odpovídat riziku, které nesla dílna výrobce. Po odlití a finálních úpravách jej čekala několik desítek kilometrů dlouhá cesta náročným terénem. A že se nejednalo o běžný transport, je zřejmé už jen z hmotnosti zvonu, která přesahuje jednu tunu. Na hranici mezi Saskem a Čechami bylo nutné ještě jej proclít. Zatím u mosteckého kostela panoval čilý ruch – stavěl se jeřáb, který zvon vytáhne na věž. A i tu bylo potřeba upravit, neboť střecha neměla dostatečně velké otvory, kterými by prošel dovnitř. Přes to všechno bylo město ochotné do této náročné operace investovat prostředky a přes to všechno si ještě vybralo dílnu, která byla nepochybně dražší, než řada dalších soudobých výrobců.

 

Kladiva potom bila do pláště zvonu více než tři staletí, ale už jen málo lidí vidělo jeho skvostné provedení. Jen zázrakem unikl rekvírkám při válečných událostech druhé poloviny 19. a ve 20. století, kdy armády běžně zvony zabavovaly a nechávaly je roztavit pro účely zbrojní výroby. Však také ty nejstarší velké mostecké zvony byly obětovány a město za ně opět s vysokými náklady nechávalo zhotovit náhradu.

Buďme proto rádi, že v koloběhu, v němž se vznik a zánik neustále střídají, neuvízl také tento jedinečný exponát – doklad dávných obchodních styků Mostu a Freiberku.

 

Autor je ředitel Oblastního muzea v Mostě

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s magazínem TEMA, vydávaného Okresní hospodářskou komorou Most (vydání na téma "IMPORT - EXPORT")