Zkušený harcovník německé novinařiny Stefan Aust (konkret, Panorama, Spiegel, Welt) Augsteina cituje a dodává – dobrý novinář má popisovat a analyzovat realitu, to, co je a ne se příliš zabývat tím, co by mělo být a hrát si na kazatele, státního návladního nebo dokonce politika.

Rodinné stříbro

Týdeník DER SPIEGEL byl a je v Německu pojmem. Témata, která se v pondělí v tištěné verzi objeví, se budou probírat v restauracích a jídelnách, mezi středoškoláky a vysokoškoláky i jinde. Spolu s týdeníky Die Zeit, Stern a deníky Frankfurter Allgemeine Rundschau, Frankfurter Rundschau, Der Tagesspiegel a Süddeutsche Zeitung patří k médiím, která nejvíce ovlivňují mínění těch, kteří se zajímají v Německu o politiku.

DER SPIEGEL jako nekalá konkurence

Začátkem sedmdesátých let jsem slyšel vyprávět příhodu o germanistovi Edovi, zapáleném čtenáři týdeníku, jak si to jednou kvůli Spiegelu „rozlil“ u své přítelkyně Stanislavy. Ta se vrátila z tříměsíčního pobytu v cizině a přišla za ním na kolej.

Když vstoupila do pokoje, zaujímal prý Eda příhodnou horizontální polohu, která očekávanému spojení po dlouhém odloučení „hrála do ruky“. V ruce ale právě Eda držel magazín a byl tak zabrán do článku o rozmíškách mezi CDU a CSU (které se mimochodem dodnes nepodařilo zcela vyřešit), že přítelkyni jen pokynul, ať si sedne, že to jen dočte…

Tím ji přirozeně nijak nepotěšil. Ke Spiegelu, který se i za tuhé normalizace sem tam někomu podařilo přes hranice propašovat, měl prý Eda tak silnou citovou vazbu, že se v této situaci stala jakousi „nekalou konkurencí“. Nelze se tedy divit, že vztah Stáni k této tiskovině nebyl nejvřelejší.

Jak soudruh Brežněv „zrušil“ Mercedesa

Jindy se zase z „propašovaného“ Spiegelu dva v Praze studující sovětští studenti Voloďa a Igor dozvěděli, že soudruh Leonid Brežněv není tak dokonalý, jak by se z oficiálního životopisu a ze zpráv v moskevské Pravdě mohlo zdát.

Při státní návštěvě v Bonnu v květnu 1973 mu totiž spolková vláda jako sběrateli sportovních vozů přistavila k vile na hoře Petersberg jako dárek sportovní kupé od firmy Mercedes.

Nadšený Brežněv si za volant sedl sám a vůz v pravotočivé zatáčce v ostrých serpentinách díky příliš razantní jízdě „zrušil“ (díra v olejové vaně). Zkoumat standardní metodou – dechovou zkouškou, zda si první tajemník před jízdou nezavdal, nebylo samozřejmě vhodné a bonnská policie přešla celou věc mlčením.

Blesk z čistého nebe

O to tvrději musí všechny příznivce tohoto výjimečného týdeníku s dlouhou tradicí boje za novinářskou svobodu zasáhnout zpráva čtrnáct dní stará, že si novinářská hvězda Klaas Relotius (jedovaté jazyky už pochybují, jestli se tak vůbec jmenuje) ve svých článcích a reportážích pro Spiegel několik let vymýšlel, lidově řečeno „cucal z prstu“ osoby, místa, příběhy atd., atd.

Abychom mu nekřivdili; některé články, kterých bylo pro Spiegel přes 50, i kompletně sedí. Patrně to prostě „na něj přišlo“ a začal bájit. To se v běžném životě u lidí s bujnou fantazií stává, Bohumil Hrabal o „pábitelích“ popsal hodně stránek a ani baron Prášil nebyl nesympatickou osobou.

Něco jiného je ovšem bájit si v hospodě u piva nebo večer ve společnosti a něco jiného napsat to „černé na bílém“ do jednoho z nejvlivnějších médií Německa, jelikož „co je psáno, to je dáno“.

Šedesát expertů v dokumentačním oddělení

Nadto právě DER SPIEGEL zaměstnává v oddělení dokumentace šedesát expertů ze všech možných oborů, kteří mají napsané přezkoumat a chyby opravit. Jak říká expertka na německá média Bára Procházková: „Když někdo napíše, ´šel jsem v Tanzanii po ulici vroubenou kaktusy´, experti z tohoto oddělení přezkoumají, zda v Tanzanii skutečně rostou kaktusy.“

O to větší je překvapení na všech stranách, ve Spiegelu samotném, v konkurenčních médiích, ale i u politiků, politologů, jak je možné, že tyto ověřovací mechanismy selhaly a že onen slušný, skromný Relotius tohle tropil.

On sám to v prvních reakcích odůvodňoval tím, že chtěl „udržet laťku vysoko“ a s „pouhou“ pravdou by se mu to nemuselo podařit, prostě šel za „úspěchem nade vše“. Článků o tom, zda je to případ ojedinělý nebo je zjevem častějším, vychází v Německu celý týden tucty a jen Spiegel aféře už věnoval desítky stránek.

„Jaegers Grenze“ mu zlomila vaz

Poslední polínkem, které mu podtrhlo nohy, byla reportáž „Jaegerova hranice“ (Jaegers Grenze) o domobraně v Arizoně, která se měla chystat „rozdat si to“ s běženci, jejichž příliv se nedávno očekával. Jeho kolega Juan Moreno, který s ním na reportáži spolupracoval, začal pochybovat a věc hlásil „nahoře“. Se zlou se však potázal.

Šéfové o věci ovšem nechtěli ani slyšet, Relotius, naše hvězda, nositel pěti novinářských cen a vyznamenání „CNN Journalist of the Year“, že nepíše pravdu? Moreno měl co dělat, aby podezření ze zaujatosti a závisti vůči hvězdnému kolegovi ustál. Na svoje útraty se vypravil do Arizony, o jejíž domobraně Relotius „bájil“ a dostal se k nezvratným důkazům, které předložil v redakci. Relotius se přiznal.

Fergus Falls - dostal se do křížku s americkým maloměstem

Velmi názorné je srovnání „Dichtung und Wahrheit“ – „Básně a pravdy“ v případě dřívější reportáže z městečka Fergus Falls v Minnesotě z března roku 2017. Tedy z venkovské oblasti, díky nimž se Trump dostal do Bílého domu. Claas Relotius se kvůli rešerším zdržoval v městečku necelý měsíc.

Dva obyvatelé městečka Michele Andersonová a Jake Krohn si přečetli překlad reportáže přeložené překladačem Google a měli za to, že nesmysly, které se o sobě dočetli, jdou na vrub překladače. Teprve když přišel „lidský“ překlad a nesmysly přetrvávaly, zjistili, že něco nehraje. Shromáždili proto 11 nejabsurdnějších nesrovnalostí a lží, ze kterých uvádím tyto ukázky.

Víme dopředu, jak to dopadne

V obecné rovině Relotius při všem „básnění“ a poezii – jakmile prý začal psát o hudbě, odvolával se na nějakou píseň atd., „básnění“ se zesilovalo – postupoval celkem racionálně.

U voličů Trumpa ve Fergus Falls nemůže přece jít o „normální lidi“. Trump je „ďábel“, něco ďábelského a abnormálního musí být i v jeho voličích. Relotius má již závěr své reportáže dopředu hotový. Potřebuje už jen dosadit figury.

Kulisy není potřeba nijak přemalovávat, ale i tady si jen tak „cvičně“ pustí fantazii z uzdy.

Nepřipadá nám to odněkud povědomé!? Novinář, který nezjišťuje, co si lidé myslí a proč si to myslí, ale ví to už dopředu, co to je za lidi a zpovídané aktéry jen vede k tomuto svému cíli.

Jakmile zpovídaný z určené dráhy odbočí, razantně ho na ní vrátí. Ve svém textu (v příloze link) Andersonová a Krohn píší, že Relotius venkovské, zapomenuté maloměsto zobrazil tendenčně a ve svém textu podpořil ošklivé a přehnané předsudky. V reportáži je prý obsaženo tolik lží, že se omezili jen na jedenáct nejabsurdnějších.

Spící drak

Relotius napsal, že městečko je obklopeno tmavým lesem, který vypadá, jako že by v něm mohli žít draci. U vchodu do městečka je cedule, na které čteme „Vítejte ve Fergus Falls, domově zatraceně dobrých lidí.“

Podle A. + K. leží FF v prérii. Stromy se vyskytují jen sporadicky. Na ceduli u vjezdu do městečka je napsáno pouze: “Vítejte ve Fergus Falls.“

Ozbrojený administrátor města – panic

„City administrator“ Andrew Bremseth je vylíčen jako sedmadvacetiletý mladík, který ještě neměl ženu, stále má při sobě svoji beretu, kalibr 9 mm a jeho oblibou jsou francouzští filozofové 18. století.

Ani jedno z těchto tvrzení nesouhlasí, prohlásil Bremseth podle A.+K.

Městečko posedlé filmem

Americký sniper. Relotius píše, že v kině ve Fergus Falls se promítá i dva roky po jeho uvedení do kin film „American Sniper“.

Andersonová a Krohn píší, že toto byla nejpodivnější a nejnahodilejší lež, kterou R. „vyrobil“ a kterou podepřel svůj nadsazený příběh o maloměstě obávajícím se běženců a posedlém po zbraních. Ta se současně dala nejsnáze vyvrátit.

Provozovatel místního kina emailem sdělil, že film běžel v kině ve Fergus Falls od 16. ledna do 19. února 2015.

Velkolepý westernový večer, který se nekonal

Relotius popisuje letní večer, na kterém se všichni oblékli jako ve filmovém westernu. Na verandě byla nasypána sláma a písek, na grilu se otáčelo hovězí (rozpůlené dobytče).

„Tomu jsme se nejvíc nasmáli. Je to pro nás inspirací, něco takového bychom mohli uspořádat.“

Taková slavnost se ve Fergus Falls ještě nekonala.

Vlci a divoká prasata nakonec

Je citován jeden činovník, který měl říct, že na honu střílí vlky. Je více než nepravděpodobné, že by to někdo prohlásil, jelikož vlci jsou v Minnesotě zákonem chráněni.

V článku je zmíněno vycpané divoké prase, které má být ozdobou radnice. Není to sice vyloučeno, ale je to nepravděpodobné, jelikož v Minnesotě divoká prasata nežijí.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.