Používají se však, aniž by bylo obecně jasné, co znamenají. Pro mne je kultura pojem z oblasti společenskotvorné, tzn. že patří někam mezi kódy, zákony, limity, které kodifikují společnost. Kulturou se vyjadřuje typ společenského zřízení, jeho symboly, jeho schopnost obstát a vyvíjet se, ale i způsob života jednotlivých obyvatel. Jedná se o soubor imperativů, které nejsou explicitně vyjadřovány, ale přesto tvoří základní materiál, z něhož jsou principy existence společnosti vytvářeny. I když se kultura jako pojem v ústavách a sbírkách zákonů téměř neobjevuje, je jasné, že zákony jsou dány a podmíněny typem kultury té které společnosti. Kdybych to měl zkrátit, řekl bych, že kultura je civilizační typ. (Byl jsem v pokušení napsat civilizační stupeň, ale to by asi nebylo správné, poněvadž to již obsahuje určité hodnocení.)

Na rozdíl od toho je umění zásadně spjato se subjektem. Je a musí být postaveno na osobním zaujetí, až posedlosti. Umění je vzepjetí jednotlivce a může působit i protispolečensky. Umělec nemusí ctít kulturní stimuly, naopak, může mu být kultura protivná. To se mnohokrát potvrdilo až tak silně, že umělec byl při nástupu moderny automaticky vnímán jako společenský rebel. Na druhé straně je jasné, že umění je modifikátorem kultury. Ze zrnek subjektivních uměleckých postojů může společnost vygenerovat obecně platné principy, ale současná demokratizace a sekularizace umění má za následek ztrátu noblesy, vznešenosti (a nebojme se dodat) a elitnosti, bez kterých nemůže umění existovat, i když je to někdy hodně zašifrováno.

Pár poznámek k pojmu „Leitkultur“, přicházejícímu z Německa. Některé státy (především ty bohaté) avizují, že chtějí podporovat kulturu a umění, a ukazují tak vlídnou, chápající civilizovanou tvář politické elity, která je mecenášem všeho tvořivého. Ve skutečnosti je to jinak. Je to především touha po ovládnutí umělecké scény např. pomocí grantů a podpor, a především zatažení umění do oblasti zábavy. Proto ty touhy po masovosti, hojné návštěvnosti a maximálním rozšíření. Zábava je jedním z nejúčinnějších prvků manipulace. Sport a umělecké obory ve své variabilitě jsou účinnými prostředky na zabavení obyvatel a zpacifikování, zredukování, spoutání velké části intelektuálních aktivit, které by jinak mohly vést k občanské nespokojenosti. Závislost na státu nastavuje jasné limity, které si jejich uživatelé většinou nechtějí připustit.

Rád bych v této souvislosti zdůraznil, že většina zotročujících kroků se děje v podstatě dobrovolně. To je ten největší problém. Totalitní společnosti vytvářely prorežimní a protirežimní fronty, které byly jasně odděleny. V postmoderním světě je těžké najít nepřítele. Velkou část svých životních aktivit člověk sice vytváří pod nějakým tlakem, který si většinou neuvědomuje, a tak se svět mění, aniž nějakou změnu očekáváme.

Sam Huntingtonova představa osmi civilizačních okruhů, mezi kterými bude permanentně probíhat konkurenčních boj se spoustou účelových dohod a aliancí, má určitě reálné jádro, ale není to definitiva, jen přechodný stav, který může být zakryt spoustou dalších faktorů. Proměnu našeho světa nezpůsobuje izolovaný jev či jeden typ jevů, ale nezmapovatelně provrstvená směsice, které se dá velmi nesnadno čelit. Vývoz demokracie, do kterého se vrhla lidská společenství (státy), která mají dojem, že jejich způsob života je nejsprávnější, je jen echem imperiálních choutek a nic neřeší, naopak, situaci komplikuje. Po vzoru křížových válek nepřináší mír a blaho, ale zmatek a svár.

Řada dosud publikovaných názorů vychází z teoretických modelů, jejichž logika působí racionálně a určitě racionální je, ale je třeba si uvědomit, že platí jen parciálně. Stále se odvolávám na citát z mé básně „Všechny teorie jsou pravdivé, ale žádná sama o sobě“ (Asibásně,1982, Vice Versand, Remscheid, Německo, čs. verse str. 92), který mi připadá s lety aktuálnější.

Současná progresivní globalizace je především živelná. Zasahuje většinu oblastí naráz. Toto tvrzení určitě potřebuje vysvětlení. Za největší problém a hybný moment současného světa považuji masové rozšíření komunikačních prostředků, které tím pádem samovolně vykonávají „osvětovou“ edukativní práci. Globalizační efekt vzniká i bez úsilí společenských formací. Obávám se, že současná lidská společenství před touto skutečností zavírají oči a nechtějí si přiznat svou nedůležitost. Přitom se stále hovoří o nepolitické společnosti, což je mj. důsledek komunikační atomizace. Současné mocenské vrstvy, politici a představitelé nadnárodních korporací se nedovedou smířit se ztrátou vlivu a úporně vracejí do hry přežitou politickou selanku. Chápu jejich nostalgii, ale starý svět nelze vrátit.

Těžko vysvětlitelným elementem současné přeměny světa je její rychlost. Náraz, který přišel kolem přelomu milénií a který roztočil kola změn, je těžko definovat. Zdá se, že si ho ani neuvědomujeme. Není to výstřel z jednoho místa do druhého, ale druh epidemie. Možná že nám současná kovidová pandemie ukazuje, jak se bude odehrávat budoucí vývoj (či co to bude) lidského společenství. Lavinovité rozšíření komunikačních prostředků je určitý druh pandemie, která se nekontrolovaně šíří. Mám neodbytný pocit, že rychlost proměn je nečekaným důsledkem rozšíření komunikace, důsledkem, který nikdo neočekával a který se projevuje nepřímo, a tak se o něm neuvažuje. Pro toto tvrzení však nemám žádné důkazy, je to jen pocit, tušení, mrazení v zádech. (Ale důkazy jsou důležité jen u soudu!)

Díky invazi komunikačních médií se přenáší problémy z míst na zeměkouli, kde jsou aktuální, na místa, kde je řešit nepotřebují. Tím se infikuje celý svět vším a to akceleruje rychlost proměn, aniž si to lidé uvědomují. Často bývají problematické činy a ideje baleny do humanistického hávu, což je typické pro třetí milénium, které je od začátku přeplněné voláním po právech všech a všeho, i když i jen bazálně uvažující člověk ví, že to možné není. Politická korektnost a genderová vyrovnanost jsou pojmy, za nimiž se skrývá faleš, osobní nevyrovnanost, touha po pomstě. Vzdalujeme se přirozeným instinktům.

V současné globální změně jsou akcelerovány nejrůznější děje, které se překrývají, a dostávají se tak do nečekaných interakcí. Právě překrývání oblastí je typické pro současnou společnost. Jsou vyhledávána nová dogmata a jejich zbožštění je základním kamenem nového totalitarismu.

Jedním z průvodních momentů, které ovlivňují podobu a rychlost globální změny, je edukace. Povrchní vzdělanost pro všechny (a tam směřují současné vzdělávací systémy) se ukázala jako nebezpečná, poněvadž dovoluje lidem nahlédnout „dovnitř“ bez skutečného porozumění, a vyvolává tak zdání práva rozhodnout, nebo alespoň komentovat cokoliv. Zdání práva vyvolává realitu otroctví a závislosti. Nejlépe se totiž ovládají lidé, kteří mají pocit, že jsou svobodní a vzdělaní jen proto, že je jim umožněn přístup ke zlomkům (zlomečkům) svobody a vzdělání.

Víme, že na Zemi ještě existují zbytky starých kultur, které si uchovaly něco z toho, co moderní společnosti ztratily, ale nedovedeme zabránit degeneraci ještě žijících generací. Víme, že brzy ztratí všechny spojnice, poutající je se ztracenou moudrostí. Je třeba si uvědomit, že samo od sebe (od lidí) nelze vrátit nic. Návraty jsou jen jinými kroky vpřed, a proto je třeba rozmýšlet, jak a kam šlápnout. Věda, která se snaží redukovat lidský život na soubor fyzikálních a chemických dějů, nám v tom nepomáhá. Dovoluji si tvrdit, že životem je právě to, co fyziku a chemii přesahuje.

Zjednodušeně řečeno, můžeme připustit, že technická revoluce zvítězila. Technika nás sice přímo neovládá, ale umožnila a akcelerovala chování, které vede k likvidaci dosavadních typů lidských společenství. Důraz na technické vědy považuji za nebezpečný pro budoucnost lidstva. Vnímám to jako zakrnění duše. Za tento termín se omlouvám, je asi směšný, ale připadá mi případný. Bude-li to znamenat konec civilizace nebo jinou alternativu, se ukáže. Drtivý rozvoj technických věd je nebezpečím, jehož obludnost si neuvědomujeme. Zdánlivě nám pomáhá řešit řadu našich problémů, ale v zásadě nás zotročuje. Možná by tomu subjektivní, bláznivé a matoucí umění mohlo nějak čelit, nebo alespoň působit jako katalyzátor či (alespoň) jako inspirace. Zatím je tomu naopak. Současné umění se řídí aktuálními trendy, a podílí se tak na devastaci naší budoucnosti.

(Omlouvám se za zmatečnost a děravost tohoto textu, ale zatím to neumím pregnantněji vyjádřit.)