Noví věrozvěstové vycházející z amerických (apod.) univerzit by chtěli změnit nejen naše hodnoty, ale i naši minulost. Ze školního systému mizí praktiky, které vedou k rozvoji myšlení a k estetickým a etickým návykům. Dnešní školák si i na malou násobilku bere počítač. Pokud mu něco uvízne v paměti, jsou to torza počítačových her nebo řada zcela zbytečných informací. Škola ho neučí jak strukturovaně ukládat informace a jak zvažovat jejich validitu. Nedojde-li k okamžité nápravě (kterou si nedovedu představit) je pohled do budoucnosti děsivý.

Rozvinuté komunikační systémy náš činí instantními svědky všeho, co se na světě děje. Tragédie lidstva se nám prezentují jako film a tím se snižuje náš práh citlivosti.

Oháníme se demokracií, ale to není samospasitelný systém. Aby mohla demokracie opravdu fungovat, muselo by jít o společnost vysokých morálních hodnot a intelektuálně vyspělou, jinak je demokracie jen diktaturou většiny a přímá demokracie je jedním z největších nebezpečí, protože ta vede přímo k plebejizaci společnosti. Neustálé hledání zábavy ve všech oblastech degradovalo   především umění i sport, ale například i školství.

Zajímavé je, že se vrací zlozvyky vzniklé v totalitě. Prodavačky v obchodech opět začínají být nerudné, lidé se přestávají usmívat i na ulicích, opět vznikají velké, tentokrát ne národní podniky, ale chovají se podobně. To, co nám komunisté sebrali, tu armádu drobných živnostníků, jsme začali opět likvidovat.  

Postkoloniální teorie se snaží zmírnit „křivdy minulosti“ a to je víc než absurdní. V naši zemi se pokoušíme napravit křivdy vzniklé po roce 1948 a ať se snažíme jakkoliv usilovně, vzniká řada dalších nespravedlností. Nejen, že lidstvo (tedy jeho část) ukradla jiné části kulturní poklady, ale dokonce se hovoří i o zcizení genofondu. Rád bych viděl, jak se dají tyto křivdy napravit. Jedny skupiny otročili druhé, lidé pojídali jiné lidi, někdy dokonce i své vlastní, a je nesmyslem něco takového posuzovat současnými měřítky.