Říkali – a kdo ví, možná tomu sami věřili -, že z Iráku bude plně demokratický stát a že se pak z něj, jako z ohniska, bude demokracie vítězně šířit do okolních arabských zemí.

Protože demokracie i v tamním prostředí prokáže svou funkčnost a svou skutečnou hodnotu. Mnozí američtí spojenci v oblasti, třeba takoví Saúdové, u nichž ženy nesmějí řídit auto, natožpak volit, poslouchali takové názory určitě s velkou nelibostí. Ale nejspíš si rychle řekli: „Jen si v klidu počkejme, my víme lépe než Američané, jak to dopadne.“

A my na Západě už to víme také. Jakže to říkal François Villon? „Kdeže loňské sněhy jsou!“ Tamtéž, kde jsou nadšené řeči o rýsující se skutečné irácké demokracii.

Ano, Saddám Husajn byl tyran a je dobře, že padl. Mnoha lidem se nyní v Iráku žije lépe, než za jeho vlády, včetně šíitů, kteří, i když jsou v Iráku tradiční většinou, byli za Saddáma v kategorii občanů druhé kategorie a permanentně jim hrozily represe. Když se však změnila pravidla a když se ve svobodných volbách po Husajnově pádu prosadili právě šíité, jako největší voličská skupina, karta se obrátila a šíité začali dávat sunnitům jasně najevo, kdo že je v Iráku pánem. Napětí mezi sunnity a šíity soustavně rostlo. V určité době, a to Irák ještě ovládali Američané, byly pumové útoky příslušníků jedné náboženské skupiny na vyznavače toho druhého směru islámu a vraždy politiků a mučení odpůrců naprosto běžné. Pak se situace přechodně zklidnila – zejména poté, co se Američanům podařilo dohodnout s radikálními sunnity. Jenže v posledních měsících znovu přituhlo.

Čerstvým důkazem je středeční série atentátů v šesti iráckých provinciích. Při útocích zemřelo více než osmdesát lidí a na tři sta dalších utrpělo zranění. Terčem byli sice i Kurdové, třetí nejvýznamnější složka irácké populace (pro pořádek, ti se také hlásí k sunnitské větvi islámu – ale jestliže se mluví o iráckých sunnitech bez dalších přívlastků, vždy se tím míní etničtí Arabové), ovšem většina mrtvých patří k šíitům. To ukazuje k (etnicky arabským) sunnitům. Ale kdo z nich zaútočil v Bagdádu, Kirkúku, Mosulu, v Hille, Azízje a v Karbale? Byli to lidé hlásící se k Al-Káidě, která se, se střídavými výsledky, pokouší o revitalizaci v Iráku? Anebo to byli radikální iráčtí sunnité, nespokojení s tím, kolik moci si přisvojuje bagdádská vláda a její šíitský premiér Núrí Málikí?

Málikího jeho odpůrci obviňují z toho, že sunnity utiskuje a že se velmi tvrdě vyrovnává i se svými politickými odpůrci. Nejvýše postavený irácký sunnita (naposledy připomeňme, že etnický Arab), viceprezident Tárik Hášimí, utekl z Iráku – a tvrdí, že právě kvůli perzekuci ze strany Málikího. Perzekuci navíc úplně nespravedlivé, jak Hášimí vytrvale opakuje. Hášimí měl jít v Iráku před soud, protože ho vyšetřovatelé obvinili, že organizoval sunnitské „eskadry smrti“, jež řádily v šíitských řadách. Vyšetřovatelé tvrdí, že mají průkazná svědectví Hášimího tělesných strážců. Hášimí kontruje tím, že iráčtí vyšetřovatelé dostali údajná doznání z jeho bývalých bodyguardů mučením (přičemž jeden z nich prý torturu nepřežil). Podle Hášimího se irácké justici nedá věřit, protože Málikímu se už podařilo ovládnout jak prokuraturu, tak soudnictví. Z nichž je povolný nástroj premiérovy vůle.

K takovému názoru se většinou kloní i ti znalci iráckých reálií, kteří jsou v otázce Hášimího případné viny obezřetní a netroufají si tvrdit, že jde zcela určitě o vykonstruovanou, politickou kauzu. Zcela jistě je však zvláštní, že s Hášimího obviněním vyrukoval premiér Málikí pouhý den poté, co Američané dokončili vojenský odsun z Iráku. A kdy už tedy Málikí nepociťoval silný tlak, který Američané dlouho vyvíjeli na irácké šíity a sunnity. Tlak, který měl znepřátelené irácké skupiny donutit k ústupkům a spolupráci.

Měli bychom dodat ještě jednu důležitou věc. Premiér Málikí se po vleklých povolebních jednáních dostal k moci až poté, co ho zákulisně podpořil Írán. Právě íránská pomoc umožnila Málikímu sestavit koaliční vládu, v jejímž čele dodnes stojí.

Je to teokratický Írán, nikoli západní demokracie, kdo má dnes v Iráku největší vliv. A Málikí na to nezapomíná, byť se snaží co nejschopněji lavírovat ve vztahu k arabským zemím (Irák je totiž pevnou součástí Ligy arabských států, a to bez ohledu na to, že má jinou náboženskou většinu než její ostatní členové), a také ve vztahu k Spojeným státům.

I v Americe je však střízlivým pozorovatelům jasné, jak se to dnes s Irákem má, a některý z chytrých tamních cyniků přišel s pěkným, avšak mrazivým bonmotem, že nejtrvalejším výsledkem nákladné, vleklé a krvavé války, kterou v Iráku vedly Spojené státy, bude dominantní vliv Teheránu na Bagdád. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.