Protože jestli jsme se o členy komunistické strany měli zajímat a vypořádávat se s nimi, tak jsme měli rvát příležitost za pačesy v r. 1989 a těsně po roce 1989. 

Třicet tři let od revoluce už je to směšné, trapné. Já jsem tenkrát, coby dcera z rodiny, na které se komunisté podepsali, nechápala, s jakou láskou a pochopením Václav Havel účtoval s komunistickým režimem. Komunistickou stranu jsme od té doby nikdy nezakázali, komunisté tu s námi jsou doteď, komunisté se až při posledních volbách, poprvé nedostali do parlamentu. Nikdy nezapomenu na usměvavé fotky pánů Havla a Čalfy. Doteď se mi z nich chce zvracet.

Proto je navýsost trapné, když se současní politici a novináři neustále šťourají v dávné minulosti prezidentských kandidátů. Jmenovitě mi jde o gen. Petra Pavla. Jsem člověk realistický, mám ráda logické myšlení. A proto se logicky ptám. Když už nám ho západní (nikoli východní!) země zvolily za nejvyššího vojenského představitele NATO, není to pro nás Čecháčky dostatečný argument, abychom si naše ustarané hlavinky přestali zatěžovat předlistopadovým členstvím v KSČ?

Daleko hrozivější pro mě je představa manželky nebo manžela prezidentského kandidáta, který se chová jako „teta nebo strýc“. Odstrašujícím případem pro mě osobně byla v posledních prezidentský volbách manželka nejmenovaného kandidáta, která u upřímného popovídání s Markem Výborným řekla - Česká televize nám fandí, ale nesmí to dát najevo (sic!).

Proto bych si dovolila mít neskromné přání - pojďme se vykašlat na to, co už zaznělo v titulku, začněme se zajímat o to, s kým prezidentský kandidát tráví svůj volný čas, kdo mu jako první naslouchá, s kým se jako s prvním radí, kdo je mu prvním kritikem a kdo je tím krkem, který otáčí hlavou. Kdyby to měla být již zmíněná teta nebo nějaký strýc, potom Bůh s námi.