Rozpad kdysi ve své knize („Žizň i sudba“) pamětí vysvětloval slovy: „Negativní běh událostí, který vedl k rozpadu SSSR, byl výsledkem sil, které ztratily smysl a rozum pro to, co je míra. Soustředily se jen na to, aby za každou cenu zachovaly staré pořádky a svoji moc. Ostatní se pro změnu, jak to šlo, snažili uchvátit moc. Jen touha po moci může vysvětlit nesnášenlivost a agresivitu jednotlivých národnostních elit v bývalých sovětských republikách, když obětovaly životní zájmy svých národů kvůli osobním ambicím pro pohřbení SSSR.“

Dnes, do určité míry, Michail Gorbačov přiznává i svoji částečnou vinu na rozpadu SSSR. Ve svém článku „25 let poté: lekce pravdy“ pro Rosijskuju gazetu v podtitulku píše: „Zánik Sovětského svazu - velké drama. Zažil jsem to jako tragickou událost.“ Vinu připisuje „reakcionářům, pučistům a radikálním nacionalistickým silám.“ Článek píše nejen kvůli výročí, ale také proto, jak uvádí, že se objevují „nezodpovědné spekulace a dohady.“

Gorbačovovo „kdyby“ a nebezpečí války

První a také poslední prezident SSSR tvrdí, že zánik byl nutností a vyjadřuje určité „ALE“ : „Kdyby účastnící tehdejšího historického procesu byli zodpovědní, jsem si naprosto jistý, že výsledkem by byla země suverénních republik se silným a efektivním centrem fungujícím v obecném společném zájmu. To se nám ale nepodařilo vyřešit. Nevzdávám se osobní odpovědnosti, ale svědomí mám čisté.“

Z tohoto hlediska vidí chybu v tom, že se všichni „účastníci procesu“ nechovali zodpovědně a Gorbačov ukazuje prstem: „Nemohu neuvést roli tehdejšího ruského vedení. Ať je to prohlášení Deklarace o státní suverenitě RSFSR v roce 1990 nebo Bělověžská dohoda z 8. prosince 1991, což znamenalo destrukci. (viz dohoda z běloruského pralesu - Jelcin, Kravčuk a Šuškevič ). Kdyby v tomto separatistickém uskupení nefigurovalo Rusko, ostatní by neměli sílu uskutečnit rozpad SSSR.“ K tomu dodává, že kdyby nedošlo k srpnovému puči, jednotlivé republiky by souhlasily s prohlášením o vzniku konfederace. „Jednání byla obtížná, ale projekt smlouvy (konfederace) byl připravený k podpisu,“ píše Gorbačov.

Dále se pustil do kritiky Borise Jelcina, který podle něj hrál dvojí roli. Podle Gorbačova před tv-kamerami byl pro konfederaci, ale v zákulisí dělal vše pro rozpad. „Rusko se zbaví břemene republik a půjde kupředu rychleji než kdokoliv jindy. Rok nebo dva bude pracovat na reformách pro prosperující stát,“ tak popisuje Grobačov tehdejší Jelcinovu koncepci a to byl podle něj důvod, proč tehdy nikdo nevystoupil na záchranu SSSR, a to včetně komunistů, kteří dnes podle Gorbačova hlasitě mluví o katastrofálních důsledcích rozpadu SSSR.

Co však zdůraznil je, že použití síly na záchranu SSSR by bylo nesprávné. „Všechny politické a přesvědčovací prostředky byly tehdy vyčerpány. Bylo tedy nutné použít sílu? Tato otázka se v poslední době stále častěji objevuje. Stejně jako i tenkrát jsem i dnes přesvědčen, že to nebylo možné. Blížil se již požár ve velkém domě – existovalo riziko války. Přijít s řadou problémů, konfliktů, zbraněmi, k takovému řešení nebylo možné přistoupit."

Váha SSSR a váha Ruska

Konečná část článku začíná tím, že si Michail Gorbačov stěžuje na to, že někteří politici si představovali, že další vývoj bude lepší bez něj. Na takovou stížnost má pochopitelně právo, spíše je na tom zajímavější skutečnost, že Gorbačov představoval celek tehdejšího státu SSSR a Společenství nezávislých států již mělo být zcela jiným celkem. Reformované Rusko totiž přestalo mít na mezinárodní úrovni takovou váhu jako celek SSSR. Tuto skutečnost Gorbačov představuje a zdůrazňuje pochopitelně s ohledem na dnešní zkušenosti. Poukazuje také na klam, který tehdy vznikl, že Západ začal žít z vítězné euforie s tím, že si bude žít bez problémů a na věky bude vládnout světu. Podle Gorbačova to platí zejména pro USA a dnes se ukázalo, jak tehdy bylo chybné se domnívat, že jedna země nebo skupina několika zemí se může ujmout vlády nad světem.

Tím se Michail Gorbačov dostává k současnosti, kde podtrhuje urovnání vztahů mezi USA a Ruskem. Poukazuje na minulost na období svého vládnutí, kdy jednal s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem. „Zřizovali jsme pracovní skupiny pro klíčové otázky týkající se agendy, jako byla bezpečnost a odzbrojení, regionální problémy, bilaterální vztahy a humanitární otázky,“ píše v závěru Gorbačov a dodává, že nakonec vytvořili pracovní skupinu zabývající se globálními problémy světa. „Byl to dobrý mechanismus a myslím si, že by bylo správné použít dnes tyto zkušenosti z tehdejší doby,“ píše Gorbačov. Dále navrhuje, aby nejprve došlo k vzájemnému setkání státníků, které by mělo za cíl změnu atmosféry vzájemných vztahů. Připomíná, že tehdy v druhé polovině osmdesátých let byla situace složitější, než je dnes. „Nelze vytvářet analogii mezi tehdejší dobou a současností, ale lze si vzít ponaučení z tehdejšího vzájemného respektu a dialogu,“ napsal první a jediný prezident SSSR Michail Gorabčov, jehož funkční období začalo 15.března 1990 a skončilo 25.prosince 1991.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami