Rozpad kdysi ve své knize („Žizň i sudba“) pamětí vysvětloval slovy: „Negativní běh událostí, který vedl k rozpadu SSSR, byl výsledkem sil, které ztratily smysl a rozum pro to, co je míra. Soustředily se jen na to, aby za každou cenu zachovaly staré pořádky a svoji moc. Ostatní se pro změnu, jak to šlo, snažili uchvátit moc. Jen touha po moci může vysvětlit nesnášenlivost a agresivitu jednotlivých národnostních elit v bývalých sovětských republikách, když obětovaly životní zájmy svých národů kvůli osobním ambicím pro pohřbení SSSR.“

Dnes, do určité míry, Michail Gorbačov přiznává i svoji částečnou vinu na rozpadu SSSR. Ve svém článku „25 let poté: lekce pravdy“ pro Rosijskuju gazetu v podtitulku píše: „Zánik Sovětského svazu - velké drama. Zažil jsem to jako tragickou událost.“ Vinu připisuje „reakcionářům, pučistům a radikálním nacionalistickým silám.“ Článek píše nejen kvůli výročí, ale také proto, jak uvádí, že se objevují „nezodpovědné spekulace a dohady.“

Gorbačovovo „kdyby“ a nebezpečí války

První a také poslední prezident SSSR tvrdí, že zánik byl nutností a vyjadřuje určité „ALE“ : „Kdyby účastnící tehdejšího historického procesu byli zodpovědní, jsem si naprosto jistý, že výsledkem by byla země suverénních republik se silným a efektivním centrem fungujícím v obecném společném zájmu. To se nám ale nepodařilo vyřešit. Nevzdávám se osobní odpovědnosti, ale svědomí mám čisté.“