„Zemřel bez bolesti. Asi hodinu, než skonal, jsem ho držel za ruku. Věděl, že byl milován,“ řekl médiím Jevgenije J. Jevtušenko. Velký sovětský básník, scenárista a režisér ukrajinského původu skonal včera v jedenáct hodin dopoledne (místního času – USA - Oklahoma city) na rakovinu. Do poslední chvíle byl obklopen svoji rodinou.

Snad jeden z největších současných básníků píšící rusky (byl ve skutečnosti sovětským básníkem) začal svoji literární pouť ve svých dvaceti letech, kdy opěvoval Stalina. Již tehdy se velice zajímal o politiku a stal se mluvčí Komsomolu. Ovšem hned začátkem šedesátých let přesněji v roce 1961 vychází v listu Literaturnaja gazeta jeho báseň o masakru převážně židovského obyvatelstva v rokli zvané Babí Jar v Kyjevě, kterou si jako komsomolský funkcionář mohl dovolit napsat. V básni Jevtušenko otevřeně kritizuje ruskou judeofobii. Jevtušenko odjel hledat památné místo a byl v údivu, že zde nenašel ani náhrobní kámen: „Byl jsem tak v šoku. Byl jsem naprosto v šoku, když jsem to viděl, že si lidé neuměli na to vzpomenout,“ řekl tehdy básník.

Na Babij Jar se pomník nevešel./ Ni hrubý kámen co náhrobek,/bohužel./Dnes jsem stár léty,/jak židovský lid,/jsem jeden z nich,/jsem Žid./Hle, plazím se v egyptských/zdech,/umírám na kříži,/mám jizvy po hřebech./Jsem snad Dreyfus./A Filištín je práskač i soudce pán,/jsem vězněm, obklíčen ze všech stran,/štván,/hanoben,/popliván./V načechrané krajce z Bruselu líbezné dámy,/mi kničíc uštědřují slunečníkem rány./A to jsem malý kluk z Bialystoku./Krev teče, zaplavuje zem,/šenk hučí, vře klokotem,/čpí vodkou a cibulí./Bota mne skopne, jsem bezmocný,/zbytečně oroduji u těchhle/pogromových spratků./Řvou Bijte Židy, zachráníte Rus./Jakýsi trhovec bije mou matku./Ach můj ruský lide!/

Jevgenij Jevtušenko v šedesátých letech vedle básníků Vozněsenského, Roždestvenského, Achmadulinové a dalších se představil jako nový proud poezie. Byl velice populární a hrál mezi nimi prim, především zvukomalebností svých veršů, ale také svým postojem proti formalismu a dogmatismu. Jeho básně vždy zahřměly a dovedly naplnit i fotbalové stadiony (V roce 1991, po nezdařeném pokusu o komunistický puč, deklamoval své verše před 200 tisíci lidmi). Působil jako mladý rozhněvaný muž a v dnešní terminologii bychom řekli rocker. Svých chováním prezentoval tehdejší mládež. V té době –beatnická doba - cestoval rovněž na Západ, kde recitoval svým osobitým zajíkavým způsobem své básně. Stal se ve skutečnosti již tehdy světovým básníkem a dosáhl obrovské popularity i u nás. Jeho poezie se strefila a záměrně strefovala do doby rodících se převratů, což mělo negativum v tom, že v roce 1963 dostal zákaz cestování. To básníka neodradila od jeho angažované tvorby, kdy stal se ještě více populárním v Československu, když napsal známou báseň:

Tanky se valí Prahou/a v krvi rozbřesk raší./Tanky se valí Pravdou,/nikoli však tou naší./Tanky jdou taky po snech/o světě bez diktátu./Tanky jdou po tankistech/sedících uvnitř tanků./Ach, bože, jaká hrůza!/Jdou i na Jana Husa,/Puškina, Petöfiho./Kdo prsty má v té smlouvě/s motory nadosmrti? /Naivní Manilove,/už víš, jak Nozdrev škrtí?/Strach volá svinstvo na start/a pochopy zde k bálu./Strach Nozdrevův je bastard/s člověkem ve futrálu./Svědomí se ctí, s pravdou/je v chřtánu sebejistém./Jde v rakvích tanků Prahou/strach, obrněný svinstvem./Pod tanky jsou i hrobky,/ti, co se nezrodili./Byrokratické svorky/do pásů jim se vryly./Nepřítel Ruska což jsem?/Jiné své tanky z dálek/jsem hladil šťastným nosem,/tenkrát jak usmrkánek./Co zmůžu v příštím ději?/Jak hoblíky, jak šráky/jdou tanky po naději,/a jsou to – naše tanky. /Já (ještě dřív než pojdu,/naději v sobě zmarním)/k potomkům svého rodu/promluvím zbožným přáním./Ať nade mnou jen srdcem/napíšou stroze, naze:/„Byl ruský básník. Zdrcen/ruskými tanky v Praze.“/

Nejen tato báseň (kterou později parodoval spisovatel Charles Bukowski: „Marx jsou akorát tanky valící se přes Prahu), ale Jevtušenko napsal přímo telegram generálnímu tajemníkovi KSSS Leonidu Brežněvovi, ve kterém protestuje proti okupaci Československa. Známá je pak historka, kdy se opil se spisovatelem Visiljevem Aksjonovem, který na ně řval: „Co těm hajzlům píšeš telegramy? Pověsit je za nohy na kandelábry.“

To, co činil, bylo s vědomím také jeho slavného výroku: „Básník v Rusku je víc než básník“. Proto vědom si této síly nedal nikdy jakémukoli establishmentu klidu: V roce 1974 podporoval uvězněného a vyhoštěného laureáta Nobelovy ceny Solženicyna, snažil se zabránit znečišťování Bajkalského jezera a prosadil výstavbu pomníku pro oběti komunismu přímo naproti sídlu bývalé KGB. Roku 1994 odmítl převzít státní vyznamenání na protest proti válce v Čečensku.

K tomu nelze již více podotknout než, že takto má umění vystupovat a žít s námi, chceme-li, aby umění bylo sledováno a váženo. Lze polemizovat s Brodským, který o Jevtušenkovi prohlásil: „Hází kamenem jen tam, kde je to úředně schválené a dovolené.“ Spíše se dá říci slovy, která napsal premiér Medvěv na svůj profil Vkonktaktě: „Uměl najít klíč k duším lidí a najít překvapivě přesná slova, která byla v souladu s názory lidí.“ Takto Jevtušenko chápal Václav Havla, když jeho památce napsal báseň, ve které píše: „Těm, kteří dovedou žonglovat se slovy,/nevěří lidé poučení./Věřili ale Václavu Havlovi,/který byl za slovo ve vězení.“

Na Jevtušenkově životě je rovněž vidět, že tvorba umělce není jednoduchá. Na deset let se odmlčel, aby po odmlce v roce 1993 napsal opět politicky angažovaný román o konci perestrojky „Neumírej před smrtí“. Román je směsí autobiografie, satiry, pokusu o politický thriller. Popisuje v knize politiku v Rusku v letech Gorbačova. Námět čerpal z atmosféry doby pokusu o svržení Gorbačova r. 1991.

Nakonec nechme samotného básníky hodnotit své dílo: „Nechci tomu říkat politická poezie, já to nazývám poezií lidských práv; poezie, která brání lidské svědomí jako nejvyšší duchovní hodnotu.“

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.