Publikované komentáře chorvatských „sporťáků“ byly psány jistě pod velkou emocí, neboť je autoři sepisovaly těsně po prohře s Francií a řešili především velký úspěch svých „vatrenih“ (ohnivých – chorvatská fotbalová hymna – Srce vatreno – Ohnivé srdce), jak jim přezdívají. Jeden z nich Mario Zorko z Jutarnjiho listu si nejprve všímá okolnosti, že chorvatský tým odlétal na šampionát bez poplácávání po zádech od politiků, bez jakéhokoli doprovodu a slavnostnějšího popřání úspěchu. Navíc, týden před tím ani jeden politik nezavítal na vyhlašování nejlepšího chorvatského fotbalisty roku, kterým se stal již po šesté za sebou Luka Modrić. Nyní chce každý, včetně politiků aspoň selfíčko s některým z reprezentantů, nejlépe s Modrićem (na šampionátu vyhlášen za nejlepšího fotbalistu). Dokonce komentátor obvinil chorvatskou vládu, že „od roku 2000 systematicky pracovala na nevraživosti vůči kopané… a to se s větší nebo menší intenzitou děje již skoro dvacet let“. Tomuto zřejmě nikdo z nás nerozumí ani nepochopí. Ovšem Mario Zorko nám to vzápětí vysvětluje, proč taková animozita k této vynikající reprezentaci, ke které se údajně veřejnost před MS otočila zády: „Bylo to kvůli přehnanému nacionalistickému náboji, všem vadila ruka na srdci… kopaná byla prohlašovaná za líheň mafie, rasismu a nacionalismu, za bahno.“ Podle komentátora chorvatský fotbal vše toto přežil, neboť naštěstí nežije z dotací státu, ale má budžet od UEFA a žije z transferu hráčů. Zorko radí hráčům, ať nyní svůj úspěch oslaví bez politiků, kteří přišli na to, jak je výhodná fotbalová turistika i do Ruska.

Další komentátor Toni Horvat ze serveru 100postp.hr nám dává rovněž nahlédnout do chorvatské fotbalové kuchyně (viz). Problém výše naznačený se potvrzuje, když píše o tom, že na chorvatské fotbalisty je nahlíženo jako na jakési primitivy, kdy vládne stereotypní názor, že jsou to jednodušší lidé, kteří mají rádi manekýnky a rychlá auta. Popisuje, jak si lidé v Chorvatsku myslí, že si „fotbalisté nezaslouží takové velké peníze, za jakási kouzla s balónem a spíše si to zasluhují lékaři nebo hasiči kteří někomu zachraňují život.“ Toni Horvat však upozorňuje, že v televizi tito chlapci zorganizovali měsíc trvající seminář na téma života, který stálo za to sledovat. Na rozdíl od předchozího komentátora „nebuší“ tolik na národní nebo nacionalistickou strunu. Píše o tom, jak chorvatská reprezentace představila lekci „všichni za jeden provaz“: „Nesmíme se otáčet do minulosti, rozdělovat se na červené a černé, partyzány a ustašovce, na modré a bílé, dělit se na sever a jih, na rockery a folkaře nebo na větší a menší… Ani politici si nemohou z nás již beztrestně dělat blázny, a jestli chtějí, my už to zařídíme jinak. Pouze společnými silami změníme Chorvatsko ve šťastnou a bohatou zemi, jakou nás dnes po fotbalovém úspěchu svět vnímá. Se čtyřmi miliony obyvatel jsme příliš malí na to, abychom se rozdělovali.“ Toni Horvat bere tento chorvatský fotbalový „seminář“ za školu, „jak bojovat v obyčejném životě v Chorvatsku a ne pouze na zeleném fotbalovém trávníku.“

Oba komentáře vyzdvihují pozitivní vlastnosti chorvatských fotbalistů a jsme rádi, že tomu tak je. Přesto i my si umíme představit, jak by vše dopadlo, kdyby vypadli již ve skupině a nedostali se dále. Chorvatskou zemí by hřímaly trochu jiné emoce a psaly by se jiné komentáře. To se například stalo na lednovém mistrovství Evropy v házené, kdy se Chorvatsko jako pořadatelská země nedostalo do semifinále po porážce s Francií. Navíc zde k národnostní půtce dopomohl černohorský trenér Slovinců světoznámý házenkář Veselin Vujović , když vulgárně označil jedno z chorvatských míst, kde se hrálo mistrovství ( Sveti Martin na Muri ) za „pr--- světa“.

Srbové a Chovati v jednom manšaftu

Leckterý český fanoušek při sledování řady utkáních chorvatských fotbalistů měl v hlavě zmatek, když slyšel jména a jistě si říkal, jestli některý z nich není náhodou také Srb. Srbský historik a etnolog Božidar Kljajević si dal práci a zjišťoval původ chorvatských fotbalistů a na základě své analýzy tvrdí, že v chorvatské reprezentaci je ve skutečnosti samý Srb vedle Srba (viz). Museli bychom překládat řadu jmen a etnologova tvrzení. Aspoň některá dvě známá jména.

Luka Modrić: „Modrićovi pochází z oblastí Podgorje, Senj, vinovački atd. a žijí v Korlatu a Zatonu Obrovačkom a příjmení pochází z názvu vesnice Modrino Selo, ze kterého přišli v roce 1689 ze Střední Dalmácie, když se sem nastěhovaly početné srbské rodiny.

Mario Mandjukić: Madjukićovi přišli počátkem 19.století z Hercegoviny. Nejstarší větev pochází ze srbského rodu Piperů v Černé Hoře.

Nejtěžší život mají ale v Chorvatsku obvykle děti, kde jeden rodič je Chorvat a druhý Srb. Tak je tomu u chorvatského dnes slavného brankáře Danijela Subašiće, syna pravoslavného Srba ze Zadaru a katolické matky. Díky tomu prošel těžkými životními zkušenostmi.

Když dnešní Subašićova manželka rodičům sdělila, koho si bere, dal jí otec nejen pár facek a Danijelovi vyhrožoval zabitím. Sice Subašić o sobě prohlásil, že je chorvatský katolík, ale před kopáním desítky s Ruskem se pokřižoval pravoslavným způsobem (tři spojené prsty), což vyvolala pochopitelně odezvu až chorvatský spisovatel, novinář a známý bojovník proti chorvatskému nacionalismu Ante Tomić napsal: „Pravičáci, ustašovští fašouni, početné sestry, prostitutky, finančníci z Agrokoru (mimo jiné Babišův vzor) a módní kritici z Fashion Guru se počůrali štěstím, když brankář - Srb ubránil Chorvatsko a stanul vedle půl milionu chorvatských registrovaných obránců vlasti.“

Dále trefně popisuje, jak to vlastně v Chorvatsku chodí, když se zde sráží srbské s chorvatským etnikem: „Dinárští muži všechno promarnili, poničili a neštěstí spočívá v nich samotných. Jsou to emocionálně narušení taťkové až s nesmyslným citem pro to, co se sluší a co nikoli. Jsou vždy velice, převelice opatrní na to, co řeknou lidi, žijí ve stálém strachu, co sousedé a jen aby v hospodě nebo při petangu se jim někdo nevysmál. Ale čas od času se stane, že syn je homosexuál nebo se dcera zamiluje do Srba. Tatík nechápe, jak jeho děti nemají úctu k jeho názorům a vyhodí je z bytu. V budoucnu se syn-homosexuál stane významným a známým lékařem nebo hudebníkem a zeťák – Srb se ukáže být pracovitý, oddaný manžel, příkladný otec tří krásných dětí. Zatrpklý taťka se stejně s nimi nebaví, je zticha, do konce života jako zvíře trpí a nese své břímě.“

Takový příběh a osud se stal před jedenácti lety, kdy otec chtěl vztáhnout nůž na svoji nezdárnou dceru. Musela zasáhnout policie a soudce. Vše se dostalo ven a do médií. Příběh Abraháma a Izáka v moderní podobě. Jen doufejme, že nešťastníka vztek opustil a jestli nikoli, snad se stalo během mistrovství světa v kopané v hospodě, kdy sousedé začali řvát a vyzdvihovat do nebes zeťákovo jméno. Možná, že taťka vychloubačně zvolal: „Dívejte, to je můj zeť. Vy blbci! Šubašić, to je přece můj zeť!“ Když Danijel Šubašić chodil do školy vedle psaní a počítání se učil, že nese vinu za granáty, které padaly na město a za plenění okolních vesnic Srby. Ale když tento chlapec zabezpečil postup Chorvatů do dalších a dalších bojů, pěli na něj chválu a rádi by ho objali i ti, kteří pro změnu plenili srbské obchody v zadarských ulicích a házeli granáty do zdejších srbských domů.

Jakýsi happy end je příklad chorvatského útočníka Ante Rebićiće hrajícího za Eintracht Frankfurt. V tomto německém klubu má za spoluhráče a kamaráda Srba, na kterého nedá dopustit Mijata Gaćinoviće, který mu zde pomáhal v začátcích zvládnout němčinu. Rebićić velice litoval, že tento velice talentovaný hráč se nedostal do srbské reprezentace a nepotkali se někde v Rusku na mistrovství světa.

Aktualizováno: Happy end se nekoná

Žádný šťastný konec, žádné fair play a zdá se naopak, že platí první komentář Maria Zorka z Jutarnjiho listu o nacionalistickém náboji a naopak neplatí druhý komentář Toniho Horvata o „semináři", že již neplatí dřívější rozdělování na „červené a černé, partyzány a ustašovce...". Stačil malý impuls, když se včera k chorvatským fotbalistům k jejich oficiální oslavě na hlavním náměstí v Záhřebu přidal zpěvák Marko Perković Thompson, známý svými nacionalistický laděnými texty s protisrbskou tématikou, leckdy oslavují i ustašovce. Podobně, kdyby naši fotbalisté nebo hokejisté na Staroměstském náměstí oslavovali výhru s kapelou Ortel a jásali nad odsunem Němců. Tak například fotbalista Ivan Rakitić zvolal. „Přišel mezi nás král, jeden jediný! Kupředu Chorvatsko" a začal s Perkovićem zpívat jednu z nacionalistických písní. Pak Luka Modrić zavelel, aby zpěvák přidal další. Mimo jiné každoročně zpěvák Marko Perković oslavuje chorvatskou válečnou operaci Bouře a s radostí vzpomíná na americkou pušku Thompson (podle které se on a kapela jmenuje), se kterou byli vyhánění Srbové z Chorvatska většinou důchodci nad šedesát let. Srbská média píší o otřesné atmosféře v Záhřebu plné nenávisti a připomínají, že údajně chorvatští fotbalisté před utkáním se hecují právě texty Perkoviće a vykřikují fašistická protisrbská hesla. Nezúčastněný komentátor si musí říci, jak je asi na duši těm v mužstvu, kteří mají srbský původ nebo jsou jen napůl Srbové.

Mirko Raduševič

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.