Když já byl mladý, po celé Praze byly parky, fontány, vodotrysky. A lavičky, na kterých Pražané posedávali a bavili se. Pak to prohlásil kdosi za proluky. A všechno zastavěl. Dnes po Praze vidíte jen davy stresovaných klidí. Kteří jen neustále kamsi spěchají. Nikde nevidíte, že by se někdo zastavil, usmál, bavil se. Vlastně ano. Po Praze se klátí bezdomovci a narkomani.

Dnes si nikdo neumí představit, jak Praha mohla existovat bez metra. Přesto existovala. Když vyprávím mladým lidem, jak jsme jezdili tramvají, jen nevěřícně na mne koukají. Tramvaje neměly, v té době, zavírací dveře. A tak na schůdkách venku visel vždy "hrozen" lidí. Ten poslední stál jen špičkami bot na posledním schůdku. Držel se dvou masivních madel, a všechny lidi před sebou držel. Nikomu se nikdy nic nestalo. Už se mě také jeden mladý kluk ptal, co tomu říkala policie. Co by měli říkat? Tak se přece "normálně" jezdilo. Také byl "sport" za jízdy naskakovat a vyskakovat z tramvaje.

Nedávno jsem vzpomínal. Vzpomínal jsem na ty krásné dívky, se kterými jsme chodili po Praze. Na Petříně, ve Stromovce, ve "Fučíkárně", v taneční kavárně Belvedér.  Kde jsme dali deset korun za vstup, deset korun číšníkovi, že nám rezervoval stůl.  A odpolední taneční "čaje" v "Rádiu" (v Radiopaláci na Vinohradech). Taneční hodiny jsme měli ve Smetanově síni v Obecním domě. A "prodloužené" a "věnečky" v Lucerně. Taneční mistr Pešta s námi secvičil "Českou besedu". Pak jsme dělali předtančení na všech významných plesech v Praze. U Tanečního mistra Oplta jsem dělal "asáka". Bylo naprosto nepřijatelné, že by vás tam pustili bez společenského oděvu - bez obleku a kravaty. To bylo nepřípustné. Byli sice - říkali jsme jim "hašišáci". Věčně jen dělali problémy a prali se - opilí a zdrogovaní. Od těch se každý distancoval. A mezi nás nesměli. Jak si dnes někteří z nich říkají nemusím psát. Prý tím bojovali proti totalitě.

Dnes je nepředstavitelné, že jsme i v noci mohli chodit na Petřín. Tak bylo po Praze bezpečno. A nejen v Praze. V šedesátých letech byl v Praze - na stranické návštěvě - Nikita Sergejevič Chruščov. Chodil mezi námi na Václavském náměstí. S lidmi se bavil, podávali jim ruce (zřejmě musel mít kolem sebe ochranku). Ale nikoho ani nenapadlo, že by snad na něho útočil, že by mu nadával nebo ho urážel. Proč? Nějak byla v té době společnost klidnější a slušnější.

Také jsem si uvědomil, že bych se s těmi krásnými dívkami setkat dnes nechtěl. Vždyť jim je teď přes sedmdesát let. Pokud ještě žijí. A tak bych zkazil vzpomínky nejen sobě. Ale také jim. Pokud tedy některá z nich na mne, alespoň občas, vzpomíná. Nyní jezdím do Prahy jen k doktorům. A pak hned pospíchám zpátky domů. Teprve dnes plně chápu básníka Františka Hrubína: "V ulicích města, jímž mé mládí prošlo, sám sebe straním se jak cizince...".

Miroslav Josef Bezecný