Dav si přišel oblažit své velkoturecké islámské srdíčko a proto mu tam náramně zapadlo osobní vyznání na úrovni vize budoucnosti: „Turecká hranice začíná v mém srdci u Vídně, Jaderského moře, Východního Turkestánu, čínské autonomní oblasti Sin-ťiang a severu Černého moře..."

Je to jasné sdělení o snaze vrátit Turecku moc a velikost v hranicích osmanské říše. V nezanedbatelném významu slova to je voda na mlýn ortodoxnější části vykladačů Koránu, která se v Turecku dere k moci ve všech oblastech. Právě tyto tendence měla eliminovat – dle ústavy – armáda, což se v minulosti minimálně 2x podařilo. Erdogan spekulativně vyvolal tento typ armádní akce, ale pod vlastní kontrolou. Ta kontrola zajišťovala neúspěšné převzetí moci armádou, ale hlavně dobře zinscenovaný puč dal příležitost k eliminaci opozice formou neskutečně velkých čistek ve všech odvětvích státní sféry. A kdo jiný, než přísní vyznavači islámu dle středověkých textů, mu byli nápomocni. Právě do těchto řad mířilo výše zmíněné „vyznání“. Proč?

Vždyť právě k tomuto tématu Korán sděluje:
2/191 Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití…

Cíleně zmíněná Vídeň, kde r. 1863 stanula muslimská noha a kde spojené síly včetně těch českých dali Alláhovým stoupencům na zadek, leží muslimů v žaludku, neb dokládá, co na vyznavače nenávisti a násilí platí.

Tyto Erdoganovy emotivní výlevy, jako bylo prohlášení o Němcích, že jsou fašisti, když jej nepustili do Němec s předvolebním vemlouváním, nelze zlehčovat: samozřejmě není asi na místě je chápat ve svém významu doslovně, ale svědčí o vnitřním směru toku myšlenek tohoto islámem prosyceného vládce s půlmiliónovou armádou ve zbrani za zády. Na co ji potřebuje a proti komu? Ale to je zas na jiné téma, ač úzce souvisí.

Pod tíhou tureckých nepravostí jen za poslední desetiletí (a seznam by byl dlouhý), by měla Evropa, také Rusko a hlavně USA přehodnotit postoj k Turecku, jako ke státu, který tak flagrantně porušuje mezinárodní právo, jehož výsledkem jsou tisíce nevinných objetí a který spekulativně využívá soupeření velmocí.

Genocida proti Kurdům je očividná a obchod s ISIL (odkup ropy za výhodné ceny a tím – možná přímo – možnost získat zbraně) byl (je?) proti všem mezinárodním dohodám. Srovnání se zemí celých kurdských vesnic (ve sklepech bylo zabito mnoho dětí) „vyrábí“ další migranty, kterými Erdogan Evropě vyhrožuje. O Afrínu a zločinech Erdogana by se mělo psát dnes a denně, ale místo toho media melou stále dokola stokrát míchanou kaši o Zemanovi a Babišovi. To neuvěřitelné svinstvo, kdy USA využije Kurdy v boji proti ISIL a pak je opustí a předhodí tomu, který 100x mohl proti ISIL zasáhnout, ale nikdy to neudělal, by mělo projít alespoň v médiích, když už ne PS.

Jestliže prohlášení o fašistech se dá blahosklonně přičíst zjitřené předvolební kampani, tak „hranice Turecka u Vídně“ se na nějaké zjitření nedá vymlouvat. Když připočítáme vyhrožování Řecku, úmysl zabrání části Sýrie jako nárazníkové pásmo (i za postavenou zdí?), stálé vyhrožování EU, že otevře hranice migrantům a to i přes miliardy euro, které do Turecka z EU putují v rámci zastavení migrace, a další a další skutečnosti, lze zmínění o Vídni z Erdoganových úst také chápat jako pokusný balónek: co ty na to, Evropo?!

A Evropa v podobě stovek vrcholných politiků, hlavně včetně těch z Bruselu, MLČÍ! Sem tam proskakují vlažná vyjádření na regionální úrovni, ale jinak – Brextit vše zastíní. Američan v Sýrii vyklízí pole, Putin po sestřelení ruského letadla našel dost překotně s Tureckem společnou řeč, lidsko-právní org. k silně zhoršeným podmínkám pro opozici v Turecku včetně perzekucí a násilí také MLČÍ a nebo jen za rohem poštěkává; inu pane Erdogane, zaberte si znovu celý Balkán až k Vídni, Brusel ani necekne.

Na Středním východu nebude ještě dlouho klid; Kurdové se jen tak nedají, i když je USA spolu s Evropou hodily přes palubu. Směrem do Evropy bude určující vztah Turecka k Řecku. V rámci NATO se však USA vždy postavili na stranu Turků, viz. zabrání půlky Kypru. Proto jsou drzá, islámskou rétorikou podepřená slova tureckého mocipána, pro Evropu výzvou do budoucna. Do této výzvy určitě patří zvýšená pozornost silné turecké menšině v Německu, jejím radikálním imámům a muslimským organizacím vůbec. Živě si umím představit daleko důraznější vystoupení turecké menšiny v Německu včetně II. i III. generace, než jak se projevila při odmítnutí Erdoganovy přítomnosti před volbami v Turecku.

V neoprávněném pozadí se za mnohými problémy skrývá stále nedořešená právní legalita islámských organizací (včetně těch tureckých) na evropské půdě. Při sílícím vlivu Turecka ve svém regionu a korektní apatii USA ke členu NATO to bude pro evropské právníky stále větší a větší problém. Budoucnost? Jak už jsem napsal dříve: „Vítejte v evropském chalífátu!“ Ale silně doufám, že se heslo nenaplní. Volby do evropského parlamentu mohou být počátkem změny k lepšímu.