Bez ohledu na islámskou ideologii, jen samotné zdůvodňování potřeby nosit šátek je dosti uhozené; viz poukazování na ošátkované naše babičky na venkově nebo i na dobu předislámskou, z níž islám tradici převzal a kde šátek neměl žádný náboženský podtext, ale také, m.j. ochrana proti jemnému písku v ovzduší. Někde jsem četl dobrý postřeh, z jakého titulu jsou ošátkované naše konvertitky, u nichž se určitě o nějakou tradici nejedná, zvláště ne proti písečným bouřím.

U mnohých muslimek, které jsem potkal, pozbývá jejich celkovým vzezřením zdůvodnění, že své ženské přednosti včetně vlasů skrývají před cizími muži, svůj smysl: zmalovaná jak panenka, zdůrazněné oči včetně udělaných řas, často i velké náušnice, někdy i viditelný náhrdelník nebo brož. Zdobný šátek není výjimkou, případně s okrasným špendlíkem. Pro koho je určena ta celková vizáž? Je to evidentní snaha upoutat a koho? No přece ty cizí muže! Názornou ukázkou byly muslimky v jednom pořadu u Jílkové. Horší je, že to má hlubší podtext: JÁ JSEM MUSLIMKA!  A ještě horší je, že to nemá z vlastní hlavy, což potvrdila jedna z muslimek svým sdělením, že je zahalená už od svých 9 let!

Někdo si jen bez dalšího na konto muslimů „uleví“ (někdy zbytečně vulgárně), jiný přidá odborně – historický komentář (Petr Pelikán 11.12. zde), ale ze všech symptomů včetně výroku NS je zřejmé, že již dávno měl být „domácí stůl“ uklizen, a to bez výjimek. Všichni, od politiků počínaje a třeba všemi instancemi soudů konče, kdož se vyhýbají základní otázce: „JE ISLÁM JEN NÁBOŽENSTVÍ?“, jsou pokrytci! Před fundovaným rozborem islámských textů ční do celého světa jako studijní příklad současné chování muslimů v záp. zemích, velmi názorně zvláště ve Francii. Ta, tedy státní orgány rezignovaly a slovo „islám“ mají za tabu a jakoukoli zmínku, zvláště kritickou, mají za těžký prohřešek se sankčními důsledky. V ČT se o poměrech v dnešní Francii moc nedozvíte; na Gatestone institute z 1.12. je článek mnohé vysvětlující.

Z Evropy se vytrácí důraz na tradičně proklamované kladné lidské vlastnosti, které jsou vestavěny i do základních listin a zákonů evropských států. Mnohé bylo převzato z křesťanské etiky a proto je zcela přirozené a historicky dáno, že v Evropě mají křesťanské kořeny a tradice své výluční postavení. Proto je, byť v sekulárním státě, zavádějící pohlížet na křesťanství jako na kdejaké jiné a zvláště u islámu je to paskvil. Proč? Jen při zběžném nahlédnutí do islámských textů je zřejmé, že je tam křesťanská víra popsána jako podřadná a dokonce je jí vyhlášen boj, tedy zjevné nepřátelství. Jen vědomostmi naprosto nepolíbený(á) může říci, že islám a křesťanství jsou v obecné rovině stejná náboženství.

Přidají-li se z islámský textů přímé návody k násilí a zjevná nenávist ke všem mimo islám, lze lehce dohledat v zákonech, že jakékoli hnutí, náboženství nevyjímaje, které propaguje takové atributy, je nepřípustné. A zde je nutno zařadit i ten šátek, uvedený v titulku. Současně s tím je stále na stole, zda registrace islámských spolků u nás byla v souladu se zákonem.

Zakončil bych pobídkou mířenou do jiných vod: ti, kdož se neustále ohánějí Havlovým heslem o pravdě a lásce, až si vysloužili zkratkové označení, nechávají pravdu o islámu v šuplíku, ba dokonce při jeho obhajobě po ní šlapou. Což takhle dostát svým proklamacím a dát islám na jednací stůl?!