Důkladné přípravy útoku proti hlavnímu městu 

Podle původních Hitlerových předpokladů mělo být hlavní město SSSR v září již dobyto, ale k původním halasně vyhlašovaným cílům se později již raději nikdo příliš nevracel. Vždyť některé první nejvíce optimistické předpovědi hovořily o ovládnutí Moskvy již během července. Ve druhé polovině září, zejména u příležitosti výročí tří měsíců bojů na východě, se stále znovu hlasitě připomínaly všechny úspěchy německých armád a jejich spojenců. Ale skutečná situace na frontě úplně optimisticky nevypadala. Září se nachylovalo ke svému konci a příslušníci wehrmachtu nepochodovali ani po ulicích Leningradu, ani po ulicích Moskvy. Nebyly splněny ani červencové směrnice, aby byl proveden průlom přes Rostov na Kavkaz nebo až k Volze. I přes počáteční rychlý postup se hitlerovcům nedopařilo ani podlomit morálku a akceschopnost Rudé armády ani na svou stranu přenést sympatie podstatné části sovětského obyvatelstva. Jak se brzy mělo ukázat, velmi mylné byly i odhady o rezervách Rudé armády pro další boje.  6. září se v Hitlerově Vlčím doupěti stalo velmi významným dnem. Právě tehdy předal pobočník Hitlerovi desky s rozkazem nadepsaným číslem 35. Šlo o podrobný plán dalšího postupu proti sovětským armádám, který měl definitivně a s konečnou platností přinést rozhodnutí na východní frontě ve prospěch hitlerovských armád. Velitelé dostávají ještě téhož dne rozkaz nařizující připravit operaci proti armádě generála Timošenka. Teprve po porážce hlavní části sovětských armád, měla zahájit skupina armád Střed pronásledování ustupujících sovětských vojsk směrem na Moskvu. V přípravách na rozhodující střet se všechny náležitosti propracovaly do nejmenších podrobností, včetně plánů na přepravu zbraní, munice, vozidel, potravin a formování nových divizí. Všechny nutné úkoly obsahovaly i svůj přesný časový plán tak, aby se útok na Moskvu stal skutečně úspěšným. Na podrobné mapě východního bojiště v Hitlerově bunkru se zaznamenávaly všechny události příslušnými značkami – soustředění vojsk, jejich postup, aktuální situace, znázornění rezerv i předpokládané nové útoky plánovaných operací. Již začátkem září také Hitler hovořil v kruhu nejbližších spolupracovníků o dalších plánech s obsazeným prostorem SSSR. Doslova tehdy uvedl: „Při osídlování ruského prostoru říšskými sedláky mají tito bydlet v nejlepších, úhledných domech. Německé úřady mají sídlit v překrásných budovách, guvernéři v palácích. Kolem měst ve vzdálenosti 30 – 40 kilometrů budou výstavné vesnice spojené výbornými silnicemi. Dál bude jiný svět, v němž necháme Rusy žít, jak budou chtít. Hlavně, že je budeme ovládat. V případě nějaké revoluce postačí, když shodíme pár bomb na jejich města a věc bude vyřízena. Co je pro Anglii Indie, bude pro nás východní prostor. Nory, Dány, Švédy, Holanďany pošleme na Sibiř, aby nám tam pomáhali. Budeme dělat plánovitou rasovou politiku. Z Evropy již nepustíme do Anglie ani jednoho Germána. Bažiny nebudeme vysušovat. Vezmeme si jen lepší a nejlepší půdu. V bažinatém území zřídíme obrovská vojenská cvičiště.“ 

Obrovská síla se dává do pohybu

K hlavnímu útoku na Moskvu soustředil Hitler na 1,6 mil. mužů a nejmodernější techniku. Velká ofenziva proti sovětskému hlavnímu městu započala 2. října 1941. Sovětští generálové později uvedli, že v některých dnech byl postup nepřátelských jednotek tak rychlý, že tomu nevěřili ani v hlavním štábu. Na první pohled se situace na středním úseku fronty pro wehrmacht vyvíjela velmi příznivě. Již 3. října bylo dobyto město Orel. O den později byly sovětské jednotky obklíčeny u Brjanska. Za další dva dny došlo k obsazení Juchnova. Hitler v této době každým dnem očekával sovětskou kapitulaci, ale ta stále nepřicházela. V polovině října wehrmacht dosáhl moskevského obranného okruhu. Ale každý další den ukazoval, že další postup se zpomaluje. Jednak začíná působit vliv počasí a také horší zásobování postupujících jednotek. 24. října přicházela z fronty hlášení, že část německých vojsk je jen 60 kilometrů před Moskvou. Postup rozbahněným terénem se dále komplikoval, přibývalo nemocných vojáků v důsledku velké zimy a nedostatečného oblečení i výživy. Fašisté tak byli nuceni rychle stavět také podzemní bunkry proti nepříznivému počasí i střelbě ze sovětských pozic. Na konci října maršál von Bock rozhoduje zahájit konečnou ofenzivu v první listopadový den, aby mohl vstoupit do Moskvy 7. listopadu, tedy přesně v den významného sovětského státního svátku. Vrchní velení mu ale potřebný souhlas nedalo a naopak nařídilo, aby v blízké době žádné útočné akce nepodnikal. Když německá armádní skupina Střed rozpoutala 2. října útok proti předsunuté obraně hlavního města u Rževa a Vjazmy, cílem bylo dobytí Moskvy před 12. říjnem (od začátku Hitlerova východního tažení se tento termín několikrát měnil). K dosažení tohoto cíle vynaložili Němci téměř polovinu divizí operujících na východní frontě, tří čtvrtiny jejich tanků a více než tisíc letadel. Šlo skutečně o ohromující sílu, z níž bylo jasně patrné, že Hitler vsadil vše na jednu kartu a opravdu hodlá sovětské hlavní město stůj co stůj obsadit.   Po třech dnech prudkých bojů sice prorazil německý útok obranou po obou stranách Vjazmy, přesto narazil na silnější odpor, než původně očekával. Kaluga byla dobyta 12. října, o další dva dny později padl Kalinin a za další čtyři dny i Malojaroslavec. Hned příštího dne je v Moskvě vyhlášen stav obležení. Je nařízen odjezd diplomatického sboru, byra strany a vlády do Kujbyševa. Generální štáb a politické byro zůstávají ve zmenšeném počtu v Moskvě. Velké závody pracující pro národní obranu, vědecké a kulturní instituce se ale stěhují pryč. Na přístupech k Moskvě se rychlým tempem stavějí barikády a protitankové překážky. Německý útok byl 22. října zastaven před Mocenskem, začal však druhého dne severozápadně od města a postupuje až k Tule. Nedokáže ji však obsadit. Posledním německým úspěchem v tomto období je dobytí Volokolamsku. Další postup bahnitým terénem proti zesílené obraně se stává nemožným. Fašistické vrchní velení začíná být každým dnem více nervózní. Většina německých generálů se netají svým názorem, že rozkazy vůdce k dalšímu postupu jsou v dané situaci již neproveditelné. Tím prakticky končí na konci října první bitva o Moskvu. Ačkoliv se ještě v polovině měsíce zdála situace z pohledu wehrmachtu více než příznivá a naopak před Moskvou pro její obránce místy až kritická, německé armády stanoveného cíle nedosáhly. Maršál Žukov po válce uvedl, že nejkritičtější byla situace v období mezi 6. – 13. říjnem.

Marné očekávání sovětské kapitulace

V Německu, především během října, panoval velký optimismus. Říšská propaganda ohlašovala stále nové a nové úspěchy na východní frontě. Prostý občan byl informován, že SSSR stojí před nevyhnutelnou katastrofou a Stalin brzy nabídne kapitulaci. Dne 2. října Hitler v denním rozkaze adresovaném německým vojákům na východní frontě prohlásil: „Za několik málo týdnů budou tři největší průmyslové oblasti bolševiků zcela v našich rukou. Konečně jsme vytvořili předpoklady pro mohutný konečný úder, který před začátkem zimy povede ke zničení nepřítele. Byly již skončeny všechny přípravy, pokud bylo vůbec možno je provést. Tentokrát jsme přípravy provedly systematicky, krok za krokem, abychom přivedli nepřítele do takové situace, v níž jsme nyní s to, udělit mu smrtící ránu. Dnes začíná konečná, velká a rozhodná bitva tohoto roku.“  Jen o jeden den později znovu oslovuje své vojáky a promlouvá k nim těmito slovy: „Před 48 hodinami začaly nové operace gigantického rozsahu. Povedou ke zničení našeho nepřítele na východě. Nepřítel již byl na hlavu poražen a jeho síly se již nikdy nezotaví.“  Z nejvyšších míst v Německu zaznívaly opakovaně výroky o blížící se definitivní porážce SSSR. Pozadu v tomto směru nezůstal ani Hitlerův tiskový šéf Dietrich, když 9. října doslova uvedl: „Pánové, každé rozhodnutí německého vrchního velitelství je ve skutečnosti vždy provedeno, nechť je odpor jakýkoliv. Nové úspěchy německých zbraní dokazují, že válečné tažení na východě je již vojensky rozhodnuto. Ve vojenském slova smyslu bylo již sovětské Rusko poraženo. Nemůžete mi vytknout, že bych vás kdy byl chybně informoval. Zaručuji proto i dnes svým dobrým jménem správnost této zprávy.“  Právě 9. října přinesly všechny nacistické rozhlasové stanice a také tisk zprávy o tom, že válka na východě je již prakticky rozhodnuta. Hitler toho dne rovněž sebevědomě prohlašoval, že německé jednotky mají sice ještě před sebou méně či více těžké boje, ale jsou již za vrcholem hory a válka na východě bude vítězná, což se velmi brzy ukáže. V příštích dnech však nastal pravý opak a Hitler tak brzy svých slov musel litovat, situace se pro německé síly přestala v příštích týdnech vyvíjet příznivě. Nepřipravenost na tvrdé zimní podmínky a podcenění sovětských vojenských schopností a rezerv se stalo fašistům osudné. Ještě 10. října přinesl nacistický hlavní tiskový orgán na první straně text s názvem Velká hodina udeřila! Válka na východě je rozhodnuta!  Úplně jiné informace přinášel v této době sovětský tisk. Například Rudá hvězda, kde 8. října vychází úvodník, který označuje německou ofenzivu za poslední zoufalý pokus. Hitler pro ni údajně použil vše, co měl právě po ruce, včetně zastaralých a malých tanků, jichž se Němci zmocnili při vpádu do Belgie, Holandska a Francie. V textu dále stálo, že sovětský voják musí stůj co stůj zničit tyto tanky, ať už jsou staré nebo nové, velké nebo malé. Všechny staré pancíře z celé Evropy, které už dávno patří do starého železa, jsou v této chvíli posílány proti Sovětskému svazu. 

Hned 13. října se po Německu rozšířila informace o pádu Moskvy a žádosti Stalina o příměří. Také filmové žurnály se předháněly v informacích o blížícím se vítězství nad SSSR. I přes nepřízeň počasí a všudypřítomné bláto postupují německé jednotky rychle k Moskvě a její obyvatelé již slyší hluk z blížící se fronty. Ovšem měsíc říjen, ačkoliv pro hitlerovce dobře začal, nepřinesl proklamovaný úspěch a vítězné fanfáry postupně nenápadně mizely z tisku a rozhlasu. V tomto měsíci se navíc o slovo výrazně přihlásila i zima. V noci mrzlo a přes den se terén měnil v těžko prostupné bláto. Ještě v polovině měsíce se jevila situace pro wehrmacht velmi příznivě, ale postup vpřed začal viditelně váznout, až se docela zastavil. Přání německých generálů, aby se 7. listopadu procházeli po Rudém náměstí, se ukázalo jako velmi odvážné a s realitou nemající nic společného.

Druhá bitva o Moskvu

Fašisté se ale nehodlali svých cílů jen tak snadno vzdát. Již od začátku listopadu začali opět přeskupovat své síly k dalšímu, a jak sami věřili, tentokrát již definitivnímu protiútoku směrem na Moskvu. V polovině měsíce měla skupina armád Střed připraveno 73 divizí (14 tankových). Hitlerovi generálové plánovali uskutečnit obchvat hlavního města ze severu i z jihu a zničit sovětské jednotky západně od Moskvy. Nový útok na hlavní město začal 15. listopadu. Dne 19. listopadu dobyli Němci významné sídlo Istru, o čtyři dny později i Klin a Solněčnogorsk. Stalinogorsk byl obsazen 20. listopadu. V Moskvě ale nepanuje ani v této velmi složité situaci poraženecká nálada. 6. listopadu se zde v sále podzemní dráhy koná slavnostní zasedání městského sovětu. Stalin přiznává sovětské neúspěchy, ale zároveň připomíná ztroskotání hitlerovských plánů na provedení bleskové války. Bojové neúspěchy připisuje zejména nedostatečnému počtu letadel a tanků, navíc v situaci, kdy neexistuje druhé fronta. Územní zisky Němců se pak podle něj zrodily především v důsledku ovládnutí průmyslové základy řady evropských států, především pak Československa (podle Hitlerových údajů při projevu v Říšském sněmu dne 29.dubna.1939 získalo Německo v okupovaném Československu 1582 letadel, 469 tanků, 501 protiletadlových děl, 2175 děl různé ráže, 115 tisíc pistoli, 3 miliony dělostřeleckých nábojů, 43 tisíce kulometů, miliardu kusů pěchotního střeliva a další válečný materiál, zejména ženijní, spojovací, měřici přístroje, množství motorových vozidel, světlomety a další materiál), Belgie, Francie a Holandska. 7. listopadu se v den významného státního svátku koná vojenská přehlídka na Rudém náměstí. Vojáci v zimních oděvech a tanky i ostatní technika se brodí sněhem. Jednotky odcházejí z přehlídky přímo do svých bojových pozic.

Důležitým předělem bitvy o Moskvu byl také 17. listopad. Tehdy dostal oblíbenec Hitlera generál Guderian informaci, že u stanice Uzlovaja se objevili vojáci ze Sibiře a že také na trati Rjazaň – Kolomna přiváží transportní vlaky další sovětské jednotky. Další informace pak hovořily o ústupu 112. německé divize a rostoucím počtu mužů neschopných boje pro omrzliny. Mezi vojáky této divize vypukla panika a zachvátila úsek fronty až po Bogorodick. Tento hromadný útěk byl pro německé jednotky a jejich velení velkou výstrahou. Šlo o zřetelný signál o vyčerpání německé pěchoty. Německé velení však stále ani toto varování nebralo nijak vážně. Němci totiž na přístupech k Moskvě stále ještě hrozili. 28. Listopadu se zmocnili mostu u Jochrany a probojovali se na východní břeh kanálu Moskva – Volha. Dlouhé a velmi nelítostné boje se rozhořely také o klíčové město Tulu. Koncem listopadu si již někteří němečtí generálové uvědomovali vážnost situace, do které se jejich jednotky před Moskvou i na jiných místech fronty dostaly. Příznačná jsou například slova generála Haldera: „Polní maršál von Bock osobně řídí bitvu u Moskvy ze svého předsunutého velitelského stanoviště. Jeho energie pohání vojska všemi prostředky kupředu…. Vojska jsou zde na konci svých sil. Von Bock srovnává tuto bitvu s bitvou na Marně.“  Především nedostatek zimní výstroje sehrál z pohledu Němců svou tragickou roli. Von Bock zároveň žádal o přidělení 12 divizí ze zálohy, jelikož síly k obklíčení Moskvy již nejsou k dispozici.

Poslední německý útok začal 2. prosince. Někteří němečtí velitelé stále pevně věřili v úspěch a dobytí Moskvy. Boje tehdy probíhaly v situaci, kdy všude leželo množství sněhu a dále trvaly silné mrazy. Dopoledne toho dne proniklo několik německých jednotek až k moskevskému předměstí Chimki, nedaleko pozdějšího letiště Šeremetěvo. Dál se ale již nikdy nedostaly. Kreml tak na vlastní oči spatřili jen němečtí zajatci. Ještě 4. prosince se jednotky generála Guderiana opět přiblížily k Tule a začaly se probíjet k řece Moskvě, ale v důsledku nedostatku munice musely nakonec po velkých ztrátách ustoupit. To byl úplně poslední německý postup před Moskvou. Brzy následoval výrazný ústup prakticky na všech úsecích fronty u Moskvy. To vše provázaly další velké ztráty i v podobě velkého množství bojové techniky, kterou již fašisté nestačili stáhnout do ústupových pozic. Guderian v noci z 5. na 6. prosince na vlastní odpovědnost stahuje své jednotky zpět. Své rozhodnutí zdůvodňuje krajně nepříznivými klimatickými podmínkami a vyčerpáním ofenzivních schopností sousedních jednotek. Ve stejné době podkládají plánovaný útok také dvě obrněné armády nacházející se 35 kilometrů na sever od Moskvy.

Těžká porážka fašistů u Moskvy byla začátkem jejich katastrofy na východní frontě

Již 5. prosince začala ofenziva sovětských vojsk Kalininské fronty, Západní fronty a pravého křídla Jihozápadní fronty. Do pro Němce nečekané ofenzivy se sovětskému velení podařilo nasadit přes jeden milion vojáků, více než tisíc letadel, na 800 tanků a více než 7500 děl. Ještě donedávna velmi sebevědomá německá vojska musí rychle ustupovat od Moskvy, Tichvinu i Taganrogu. Německé síly ustupují téměř po celé délce fronty. Je zmiňována paralela s rokem 1812 a překotným ústupem Napoleonových vojsk z Moskvy i celého Ruska. Do 20. prosince jsou hitlerovci nuceni vyklidit Klin, Kalinin i tulskou oblast.  „Naše ofenziva proti Moskvě ztroskotala. Utrpěli jsme těžkou porážku, jejíž následky se ukázaly během příštích týdnů jako osudové, a to vinou umíněnosti vrchního velitelství v dalekém Východním Prusku,“ uvedl později generál Guderian. Hitler se po tomto neúspěchu ujal sám řízení vojenských operací a téměř na všech místech vyměnil velení. Generál Halder později přiznal, že porážka u Moskvy byla katastrofální a byla vlastně začátkem velké tragédie na východě. V prosinci 1941 si generál von Bock zapsal do deníku následující: „Nyní už nepochybuji, že vojenská operace před Moskvou, při níž jsem hrál snad tu nejvýznamnější roli, se nezdařila a znamená obrat v celé válce.“ Německý vojenský historik Reinhardt napsal: „Hitlerovy plány a spolu s nimi vyhlídky na úspěch ve válce ztroskotaly již v říjnu 1941, zejména po zahájení ruského protiútoku u Moskvy v prosinci 1941.“  Ludvík Svoboda, který v té době pobýval v SSSR a připravoval zde podmínky pro výcvik našich vojáků, si v prosinci 1941 zapsal do svého osobního deníku: „Ofenzíva Rudá armády postupuje na celé frontě velmi úspěšně. Zdá se, že u Moskvy nastává katastrofa německé armády. Její zhroucení závisí na tom, jak pevná je Hitlerova vláda v říši. Z německé armády se jistě vrátí domů jen trosky.“

Ofenzíva sovětských armád úspěšně pokračuje v prosinci 1941 i lednu 1942 a je při ní osvobozeno mnoho měst i vesnic. Například 20. prosince byl osvobozen Volokolamsk, 26. prosince Naro-Fominsk, 2. ledna Malojaroslavec a 4. ledna Borovsk. Ržev byl dobyt sedmého lednového dne roku 1942. V lednu 1942 se sovětské síly téměř vyrovnávají 183 divizím Němců a jejich satelitů, sovětské síly ovšem mají převahu v počtech tanků a letadel. Hitlerovské armády si jen v období mezi 6. prosincem a 10. lednem připsaly na své konto více než 300 tisíc padlých a raněných. Německé armády se dostávaly do viditelných potíží, které bylo jen obtížné maskovat, vždyť k 1. Lednu 1942 jim chybělo do úplných stavů asi 340 tisíc mužů. Za protiútoku u Moskvy Rudá armáda dobyla zpět na 11 tisíc měst a obcí severozápadě od Moskvy a postoupila vpřed místy až o 400 kilometrů. Osvobodila území o rozloze bývalého Československa, kde žilo přibližně 5 milionů obyvatel. Nastal jeden z prvních výrazných přelomů v této válce. Goebbels musel chtě nechtě přiznat, když žádal po obyvatelstvu o zimní šatstvo či lyže pro wehrmacht, že: „miliony našich vojáků stojí nyní po roce nejtvrdších bojů tváří v tvář nepříteli, který má velikou číselnou i materiální převahu.“ Řada oděvů z náhražkových surovin neobstála v tvrdé ruské zimě. Podíl na tom mělo bezpochyby také britské námořnictvo provádějící dva roky blokádu Německa, takže Němci trpěli nedostatkem vlny, kterou by mohli použít na kvalitní oblečení svých vojáků.

Fašisté ustupující od Moskvy za sebou zanechávali obrovskou spoušť. Nezdrželi se ani barbarského plenění cenných památek. V Klinu před svým ústupem vyplenili dům Čajkovského, ve kterém si topili i nábytkem a knihami slavného skladatele. V Istře podpálili klášter Nový Jeruzalém. V Jasné Poljaně v domě Tolstého, kde sídlil Guderianův hlavní štáb, zůstalo vyloupené muzeum a množství poničených a spálených předmětů. 

Po zahájení velké německé ofenzivy na Moskvu začátkem října 1941 byl další dva měsíce osud hlavního města SSSR na vážkách. Byly dny, kdy Němci prohlašovali, jak velmi blízko je jejich vítězství a že jsou na bojišti pány situace. Celý svět mohl slyšet opakované proklamace o tom, že báně Kremlu jsou vidět dobrým polním kukátkem. Kreml se v určitých chvílích skutečně zdál být na dosah ruky pro fašistické vetřelce, přesto i tehdy byl a natrvalo zůstal velmi vzdálený. V polovině prosince 1941 se celý svět dozvěděl o německé porážce pod Moskvou. Porážka wehrmachtu u Moskvy přinesla lepší náladu i do našich zemí. V ilegálním Rudém právu, které redigoval Julius Fučík, mělo tehdy vánoční přání následující text:

Všem pro radost štědrý dárek

od Štědrého večera

mír a volnost pod stromeček

na stromeček Hitlera.

A jak si letošní výročí zahájení Velké vlastenecké války či nyní bitvy u Moskvy připomenula Česká televize? Ani tentokrát nezklamala, když začala od 4. září vysílat 44-dílný dokument s názvemHeydrich - konečné řešení.  Jsem přesvědčen, že máme plné právo požadovat, aby adekvátní vysílací čas dostala i jiná významná výročí, jež se váží k událostem 2. světové války. Výročí bitvy o Moskvu k takovým nepochybně patří. Místo toho však sledujeme stálé reprízy pořadů o wehrmachtu či „významných“ mužích Třetí říše. Což je ale pro Českou televizi už dlouhou dobu velmi příznačné.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.