Vždyť, jak opakovaně potvrzuje praxe života, historii zpravidla vždy píší vítězové. A často přitom schází potřebná objektivita, ale i schopnost neopomínat žádná podstatná fakta z dané doby. Jít do hloubky problému totiž vyžaduje nemalou námahu. A tu nejrůznější rychlokvašení historikové a novináři většinou nehodlají podstoupit. Velmi výmluvný je pohled na únorové události roku 1948 ze strany těch historiků, kteří před rokem 1989 poslušně drželi státní a stranickou linii, aby poté rychle přehodnotili své názory přesně dle dobového zadání nových vládců. Řada z těchto osob se přitom vůbec nezabývala tím, že jejich věrohodnost a odborná reputace utrpěly těžkou ránu. To platí zejména pro historiky, ale rovněž i četné publicisty.

Kdy vlastně započala cesta k přelomovému roku 1948? Zřejmě krátce po vzniku samostatného Československa a rozkolu v sociální demokracii, kdy její levé křídlo nespokojené s politikou strany dalo vzniknout KSČ v roce 1921. Již dramatické události konce roku 1920, kdy proběhl boj o Lidový dům v Praze a generální stávka, ukázaly nejen na těžkou krizi v sociální demokracii, ale i nespokojenost ne nepodstatné části občanů s poměry v nové republice. Vláda na vzniklou situaci reagovala i represivními opatřeními proti nespokojeným pracujícím protestujícím proti bídným životním podmínkám. Tyto události sice ukázaly sílu dělnictva, ovšem organizačně nebyly dobře zvládnuty a proto nakonec skončily porážkou. Jestliže byl po roce 1918 nemalou částí obyvatel očekáván vývoj směřující k socializaci, brzy nastalo trpké zklamání a rozčarování z nastolených poměrů. Hlavní politické síly v zemi (kromě komunistů) si rozparcelovaly mezi sebou moc a té se nehodlaly za žádnou cenu vzdát. Neustálé střídání vlád, které je dnes nezřídka označováno jako příklad vzorově demokratických poměrů, však většině nepřineslo žádný hmatatelný pokrok, ani zlepšení nuzných poměrů a velké sociální nejistoty. Tu navíc ještě prohloubila velká hospodářská krize až do obřích rozměrů. Vládní opatření například v podobě veřejných prací se ukázala jako nedostatečná v situaci, kdy nezaměstnanost sahala až k milionové hranici a řady zbídačelých rostly geometrickou řadou. Zisky fabrikantů, bankéřů, velkých sedláků a v neposlední řadě i bezohledných uhlobaronů přitom ani v této situaci nějak citelně neutrpěly. Na přelomu 20. a 30. let již měla mezi pracujícími KSČ značnou autoritu, když dokázala organizovat boj za zlepšení podmínek dělníků a dalších řadových zaměstnanců. Ve straně vyrůstala celá generace talentovaných dělnických vůdců, schopných novinářů, odborářů a na její stranu se stavěla i podstatná část významných intelektuálů a umělců. V průběhu 30. let se pak kromě přetrvávajících sociálních těžkostí ještě zvýraznil problém národnostní a to především v pohraničních regionech, kde žilo početně velmi silně zastoupené německé obyvatelstvo. Když končilo období první republiky a schylovalo se k válečnému konfliktu, mnozí si nedovedli ještě představit, že návrat do předchozích poměrů již po válce nebude z řady důvodů možný. Během válečných let patřili komunisté k nejaktivnějším protifašistickým bojovníkům. Však jich také na 25 tisíc v boji proti okupantům zahynulo. KSČ během válečných let silně krvácela, když ztratila celou řadu svých nejschopnějších lidí. Osobnosti typu Jana Švermy, Julia Fučíka, Jana Ziky, Eduarda Urxe či Evžena Rošického po válce straně přirozeně scházely. Nahrazovala je však množstvím talentovaných lidí všech generací, kteří v té době masově vstupovali do partaje. Což ale, jak ukázala budoucnost, straně rovněž uškodilo, jelikož do jejich řad pronikali současně s poctivými lidmi i kariéristé a prospěcháři hledající v poválečné republice příležitost především pro získání nezasloužených výhod a dosažení postavení.

Košický vládní program

Po skončení války měli zejména v českých zemích komunisté díky zkušenosti z první republiky i světové války mimořádnou podporu a autoritu u velké části obyvatel. Košický vládní program udal směr dalšímu vývoji. Stanovil především zestátnění majetku odsunutých Němců a kolaborantů, znárodnění energetiky, přírodních zdrojů a těžkého průmyslu. V sociální oblasti šlo o právo na práci, bezplatné školství a zdravotní péči či důchodové zabezpečení. Košický vládní program byl vyhlášen současně se jmenováním nové vlády s předsedou Z. Fierlingerem 5. dubna 1945 v Košicích. Obsahoval celkem šestnáct kapitol, kde byly rozvedeny hlavní záměry vlády. Zahraniční politika měla být orientována na Sovětský svaz, který měl hlavní podíl při osvobozování Československa. Novými orgány státní správy se měly stát národní výbory. V Košickém vládním programu se rovněž počítalo, jak již uvedeno výše, se znárodňováním: „Postavit celý peněžní a úvěrový systém, klíčové podniky průmyslové, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje pod všeobecné státní vedení a do služeb znovuvýstavby národního hospodářství.“ V této věci se klíčovými staly především dekret č. 100 o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, dekret č. 101 o znárodnění některých podniků potravinářského průmyslu, dekret č. 102 o znárodnění akciových bank a dekret č. 103 o znárodnění soukromých pojišťoven. Ve vládě se vedla o dekretech často složitá jednání. Dekrety v podstatě stanovily převedení tří pětin veškerého průmyslu do státního vlastnictví. V soukromém držení i potom stále zůstávala většina textilního a potravinářského průmyslu, téměř celé stavebnictví a také domácí a zahraniční velkoobchod. Dekrety byly slavnostně vyhlášeny prezidentem Benešem na velké manifestaci na Václavském náměstí v Praze v říjnu 1945, a to za masové účasti občanů.

Bylo dohodnuto ještě v Moskvě na schůzce zástupců exilové vlády s představiteli moskevské emigrace a slovenských činitelů, že v poválečné republice již neobnoví svou činnost agrární strana, národnědemokratická strana ani strana živnostenská. Politický systém v poválečné republice se měl opírat o spolupráci čtyř hlavních českých politických stran a dvou slovenských. Do prvních poválečných voleb v roce 1946 tak komunisté vstupovali v roli jednoho z hlavních favoritů. Program zaměřený na rychlou obnovu poničené země a těsnou spolupráci se Sovětským svazem tehdy oslovil obrovskou masu voličů. Na pořad dne se dostala Dvouletka a zde komunisté a ostatní levicové síly stály v čele plnění hospodářských požadavků poválečné výstavby země. Ostatně již v roce 1945 prezident Beneš podepsal důležité znárodňovací dekrety. Ještě před koncem války se začala utvářet Národní fronta sdružující na základě organizační a akční spolupráce všechny hlavní politické síly. Spor se ovšem rozhořel okolo účasti společenských organizací. Rovněž vznik velké jednotné odborové organizace v podobě Revolučního odborového hnutí v čele s Antonínem Zápotockým dával zřetelnou odpověď na četné otázky, zda republika naváže na prvorepublikové poměry či naopak půjde do budoucna jinými cestami. Výmluvná jsou i slova prezidenta Beneše z prosince 1945: „Předválečná demokracie vykazovala mnohé nedostatky a v řadě zemí podstatně spoluzavinila příchod totalitních diktatur. Bude se muset reformovat a přímo plně přerodit. Politická demokracie se musí po této válce soustavně a důsledně vyvinout a přerodit v tzv. demokracii sociální a hospodářskou.“

Odpor proti návratu prvorepublikových poměrů

Velmi zajímavou výpovědí o poměrech prvorepublikových a nemožnosti návratu k nim po skončené válce hovoří text politického vězně dr. Jaromíra Malého, který jej napsal v květnu 1945 v Dachau. Jelikož podobně po válce smýšlela velká část obyvatel Československa, stojí za to ocitovat z něj podstatnou část: „Byli jsme malý národ, ale měli jsme asi 18 politických stran! Na jejich počet a chamtivost také republika doplatila! Nesvornost nás zahubila! Mnozí si myslí, že se prostě vrátí staré poměry politického partajnictví a že se jednoduše doma zase pěkně a pohodlně posadí ke svým plným korytům, od nichž jiné odháněli. To už nepůjde, aby jeden nic nedělal a měl víc, než hrdlo ráčí a druhý aby dřel a přitom s rodinou třel bídu! Smrt zrádcům! Hanba líným zazobancům! Musí nastati nový život! …. Pod tlakem těchto denních hesel budou se tvořit základy osvobozené republiky! Nejprve tedy o té přemíře a chamtivosti našich politických stran! Na málo početný národ a na stát rozsahem nevelký bylo jich skutečně mnoho. Jejich členění u nás se ještě více komplikovalo existencí několika národnostních menšin…. Nebylo však takovým neštěstím pro republiku, že bylo stran tolik, jako spíše to, že strany nedovedly klásti zájem národa nad zájem vlastní a že velice často v jejich popředí dostaly se osoby bez opravdového charakteru! …. Zjednodušení politických stran ovšem pokládáme nejen za účelné, ale samozřejmé! …. Vycházíme-li z těchto úvah, řekneme si upřímně a s jistým studem těch, kdož jsme dříve svým hlasovacím lístkem umožňovali podobný režim, že nemohlo prospívat národu, když se političtí vůdcové zřejmě na úkor jiných obohacovali, když politické strany prováděly politické obchody (uhlí!), když vylučovaly největší stranu slovenského lidu z účasti ve vládě, aby si v souladu s německými stranami vládní kuchyň se všemi výhodami ponechali pro sebe (trestuhodný a osudový čin ženoucí Slováky do separatismu!), dále když bujela křiklavá stranická protekce, bojující za osobní zájmy jednotlivce jen z důvodu, že šlo o straníka, třeba neschopného a leckdy přímo darebáka (o doklady by nebyla nouze), když bohatí a chytří si se státní podporou postavili nádherné vily, zatím co nemajetní neměli slušného přístřeší, když předsedové správních rad se topily v dividendách, zatím co pracující dělník aneb drobný živnostník, malý zemědělec a menší státní zaměstnanec s rodinou živořil, nemoha někdy ani práci najíti! Tyto sociální křivdy, podkopávající víru v soužití, mařící svornost národa, rozlamující jeho vrstvy a hlavně hřešící proti přirozenému právu každého na slušný život mezi ostatními, tyto sociální křivdy jsou příliš okaté, příliš bijí do očí a žádají brzké a důkladné nápravy.“