Máme prý u nás tolik volných pracovních míst, že už jaksi nejsou lidi a tak je musíme dovážet z Bulharska nebo Ukrajiny, což je prý další z pozitivních zpráv. Jak pro koho, chtělo by se dodat.
Nepochybně se zvyšuje životní úroveň zejména vyšším příjmovým skupinám. Nejrůznějším manažerům, ředitelům, vedoucím pracovníkům, špičkovým specialistům. Samozřejmě i našim nepostradatelným politikům. U dělníků a všech řadových zaměstnanců je to horší. Stejně tak se zapomíná dodat, že všechny údajně pozitivní ekonomické ukazatele jsou draze vykoupeny, obrovským odlivem kapitálu ven z naší země, velmi nízkými mzdami ve srovnání se zeměmi na západ od nás, chudobou mnoha lidí u nás. Ano, ČT už delší dobu dělá předvolební kampaň Babišovi a jeho sloužícím, kteří se do vysoké politiky v mnoha případech dostali úplným omylem. Zářným příkladem je středočeská hejtmanka. Prostor, který dostává ve veřejnoprávním vysílání ministr financí je enormní. Proč páni redaktoři z ČT neudělají anketu, o tom jak se lidem daří třeba na Bruntálsku nebo Mostecku? Proč podrobně nezkoumají životní poměry průměrných důchodců či obyčejné rodiny, kde mají nezaměstnaného nebo zdravotně postiženého? Proč se nezeptají třeba mimo kameru prostého pracujícího v některé z firem patřící do Agrofertu, jak je spokojen s pracovními podmínkami?  Potom by totiž jejich teze o přenádherné současnosti dostaly nemalé trhliny. Oni jsou přeci placeni za šíření optimismu, i když někteří z nás přespávají v parku nebo nemají v zimě na topení nebo na zaplacení obědů pro děti ve škole.

Negativní trendy se nemění, ale dále prohlubují

Reálná existence pracující chudoby i u nás nastavuje nemilosrdné zrcadlo panujícímu systému. Úroveň důchodů či podpor v nezaměstnanosti ve srovnání se zeměmi jako je Rakousko, Německo nebo Belgie je kapitolou samou pro sebe. Průměrný pracující v České republice sice dosahuje podobné produktivity práce jako jeho kolega v sousedním Rakousku, ale jeho mzda je násobně nižší. Životní náklady jsou přitom srovnatelné. Je tedy na místě jásot a důvod k  nějakému velkému optimismu? Ano, někteří z nás (výrazná menšina) se mají stále lépe. O tom svědčí třeba počty dolarových milionářů. Většina ostatních žije od výplaty k výplatě. Stačí se zeptat lidí ve svém okolí. Nejsme všichni manažeři a bankéři z Prahy, nejsme všichni vedoucí pracovníci ani politici, kteří sami sobě zvyšují platy rovnou o tisíce. Když se některým profesním skupinám přidá pár stovek hrubého, halasně se o tom hovoří, jako o dalším důkazu obecné prosperity. Na jedné straně nebyl problém prosadit dar katolické církvi v řádu desítek miliard korun. Na druhé straně je neřešitelným problémem prosadit, aby v případě nemoci měl člověk proplácené i první tři dny pracovní neschopnosti. Prý by to příliš zatížilo výdajovou stránku státního rozpočtu? To, že dlouhodobě existují mnohamiliardové daňové úniky a že velké hodnoty a bohatství vytvořené v této zemi mizí na kontech nadnárodních korporací a bank, v daňových rájích a jiných líbezných místech, je prý jen nutnou a nezpochybnitelnou daní za prosperitu. Koho a čí prosperitu? Žijeme ještě v civilizované a kulturně vyspělé republice nebo Absurdistánu? Ano, někteří se ani netají tím, že by chtěli, aby naše země byla další spolkovou zemí sousedního Německa. Prý pro oboustranný prospěch. Někteří ministři české vlády se chovají, jako bychom k Německu patřili již dávno a dál jsou pevně usazeni na svých postech, ačkoliv je měli dávno opustit. Sociologové v západní Evropě dlouhodobě sledují zřetelný trend – stále se zvyšuje sociální nerovnost, a to čím dál rychlejším tempem. Neexistuje politická vůle tento trend obrátit ve prospěch nižších příjmových skupin, tedy těch, kteří vytváří většinu skutečných hodnot ve společnosti.

Decimovaná střední třída plní bankovní konta miliardářů

Největší daňová zátěž leží na tzv. střední třídě, kterou je ovšem dnes velmi obtížné přesněji definovat. Ti, kteří často sami mají hluboko do kapsy, dál dotují naše milionáře a miliardáře. Horší je to, že mnozí z nich skutečně věří vlivem masivní propagandy a reklamy, že se mají i oni čím dál lépe. Zvláště, když se jim nabízí v nákupních centrech tolik krásného zboží vyrobeného na druhém konci světa často i dětmi, které dřou v nelidských podmínkách za pár dolarů denně.  Vždyť je možno kupovat ve velkých akčních slevách, takže si můžeme mnohé dovolit, i když náš příjem léta stagnuje a životní náklady se nesnižují, namítnou mnozí. Za jakou cenu ovšem? Zboží k nám putuje přes půl světa, abychom si jej mohli koupit za cenu nižší, než jsou výrobní náklady. Jak dlouho tento stav může vydržet, než nastane skutečná katastrofa nebo nějaká globální revoluce? Poteče při ní zřejmě hodně krve, tady už půjde o holou existenci. A tzv. levicové strany? Jaký mají program? Jaké vize a programová východiska nám nabízejí? Čím ještě chtějí přesvědčit občany, že jim mohou poctivě sloužit a zlepšovat existenční podmínky a posilovat lidská práva a lidskou důstojnost. Nikoliv pro různé menšiny, ekonomické migranty, lesbičky, ale především pro pracující, důchodce, rodiny s dětmi, zdravotně postižené, sociálně slabé? Nezajímají se v první řadě o zajištění nadprůměrných příjmů a výnosných postů pro hrstku vyvolených a poslušných straníků v dozorčích radách i jinde a plnění stranické poklady, aby zase byly prostředky pro permanentně běžící volební kampaň? Sociální demokracie nebyla schopna prosadit ani úpravu enormního daru církvím aspoň zdaněním náhrad. Prý by to bylo protiústavní a Sobotka je přece taky křesťan a důstojný pan kardinál by se nemusel poctivě modlit za úspěch strany ve volbách. Takové riziko si přece nelze vzít na triko. Také zavedení daňové progrese a skutečné zlepšení podmínek pro řadové pracující a všechny ostatní tradiční voličské skupiny socialistů od této strany těžko můžeme očekávat. Socialisté se stali stranou volebního typu, která se soustřeďuje především na udržení zbytků politické moci. K tomu si najímá různé agentury a zahraniční poradce, aby jí napsali volební program a stanovili taktiku pro předvolební kampaň. Smutná vizitka pro stranu, která měla ambici dlouhodobě vést naši zemi, měnit zavedené poměry, nastolovat nosná společenská témata a v pronikavě se měnícím světě stát vždy důrazně na straně těch, kteří vytváří skutečné hodnoty. Nikoliv těch, kteří na nich spíše jen parazitují.

Špidla to řekl jasně, hlavním úkolem je připravit člověka na život v nejistotě

Je smutným zjištěním, že demokratický kandidát na amerického prezidenta a vůdce britské labouristické strany, jsou nejen rétorikou, ale i politickým programem mnohem odvážnější, než česká levice, která si jen hlídá své pozice, ale radikální program změny od ní nelze čekat ani náhodou. On to vlastně docela jednoznačně vyjádřil už před lety bývalý premiér Vladimír Špidla. Jednak prohlásil, že socialismus je vlastně dnes již jen prázdný pojem a také to, že hlavním úkolem sociální demokracie v globalizovaném světě je připravovat občany na život ve společnosti, pro kterou je hlavním znakem zejména nejistota. Lépe a výstižněji to říci asi ani nemohl. Nepochybně svým prohlášením objevil Ameriku. Vlastně tím možná nechtěně prozradil, že jeho strana je tedy v dnešních poměrech již zbytečná, protože se nezmůže na nic jiného než je konstatování stavu věci, bez jakéhokoliv zájmu současný stav měnit ve prospěch prostých lidí. Ani od našich komunistů nelze čekat prosazování nějaké skutečně revoluční proměny poměrů. Komunisté se pod vedením předsedy Filipa stali z respektované opoziční síly nečitelnou, nevýraznou stranou, která hlavní energii věnuje udržení svých současných parlamentních pozic. Ostatně není tajemstvím, že mezi řadovými členy strany podobně jako v sociální demokracii vládne značná nespokojenost s jejím směřováním. A ta nespokojenost navíc stále narůstá. Stále dost lidí české komunisty volí zejména kvůli názvu a nostalgické vzpomínce na časy, kdy sice nebylo v obchodech tolik zboží jako dnes, nemohlo se volně cestovat, muselo se občas do průvodů, kde se nadšeně mávalo obstarožním a nesympatickým papalášům na tribuně, ale bylo dost práce pro všechny, větší klid bez velkých stresů a v neposlední řadě i bezpečno. Nemluvě o dostupné kultuře, levném bydlení či volném času. To jsou hodnoty, na které dnes ještě dost lidí po zkušenosti s životem v kapitalismu stále slyší. Jenže komunisté žádnou radikální změnu poměrů neprosazují a možná o ni ani nestojí. Doživotní poslanci a funkcionáři strany rozhodně nikoliv. Těm dnešní poměry velmi vyhovují, tak proč je měnit a riskovat tím ohrožení vlastního života v luxusu.

Mizerné poměry lze měnit stálou občanskou aktivitou

Zářným příkladem mizerných poměrů v naší zemi je postoj našich politiků k velkým a dlouhodobým problémům. Na řádění exekutorů se reagovalo teprve až po mnoha letech nečinnosti státních orgánů. Až v době, kdy se tyto skupiny s mafiánskými praktikami dosyta vyřádily především na těch malých dole. Na dlužnících, kteří se dostali do složité situace často ne vlastní vinou. Dlouho neměli tito lidé nikde zastání a exekutoři si na nich mastili kapsy. Zářným příkladem je i zákon o majetkových přiznáních. Ten jsme potřebovali už na začátku 90. let. Možná spíše již koncem roku 1989. Jenže tehdy prý bylo v zájmu státu uměle vytvořit vrstvu bohatých a velmi bohatých lidí, abychom rychle dohonili západní země. Bylo prý nezbytně nutné utéct před právníky a rychle privatizovat bez řádného legislativního zajištění velkých majetkových přesunů. Za jakou cenu? Jak prohlásil již někdy v polovině 90. let při televizní debatě s premiérem Klausem vrchní odborář Falbr – „máme západní ceny, ale východní platy.“ Od té doby se ovšem v tomto směru nic nezměnilo, naopak. Dnes vidíme kolem sebe zhoubné důsledky tehdejšího programu opírajícího se o několik frází jako, že trh vyřeší vše, stát je vždy špatný vlastník a neexistenci špinavých peněz. Jak trefně napsala ekonomka, které stojí za to naslouchat Ilona Švihlíková – „stali jsme se zemí s koloniálním postavením.“ Nic na tom nezmění ani povinný optimismus České televize a osob, které sami sebe považují za elitu národa. Ze současného marasmu vede jen radikální a důsledná změna, která se bude opírat o zdravý rozum, solidaritu, mezinárodní spolupráci založenou na vzájemném prospěchu a mírovém soužití.

Žádná skutečná změna se neobejde bez námahy a obětí

Současný stav světa a naší společnosti vykazuje řadu velmi nebezpečných a krizových jevů. Změna přitom bude muset být vynucená zdola. Od současných vládců neleze očekávat v tomto směru žádné progresivní myšlení a už vůbec ne činy. Jim současné poměry založené na vykořisťování většiny malou, mocnou, parazitující menšinou velmi vyhovují. Jsme zároveň ovšem v situaci, kterou nemohou důsledně řešit nějaké polovičaté kosmetické změny. Je nutný důsledný obrat, včetně zásadní změny majetkových poměrů a finančních toků. Vláda parazitní a věčně nenasytné menšiny musí skončit dříve, než vypukne válka globálních rozměrů. O tom, že existují reálné plány na její vyvolání netřeba pochybovat.  Sedět v této situaci netečně se založenými rukama a pasivně přihlížet poměrům, je luxus, který vyhovuje nejvíce současným hybatelům moci. Některé události minulého roku ale ukázaly, že vývoj lze občanskou aktivitou a organizováním se na bázi aspoň minimálního programu zvolna měnit. Nikdo to za nás neudělá. Je třeba si v tomto směru vzít příklad právě z vlivných mocenských skupin. Ty prosazují své zájmy opravdu důsledně až bezohledně, ale především systematicky. Mají na to samozřejmě své lidi v médiích, politice, orgánech státní správy a na dalších klíčových postech. Moc těchto osob lze důsledným tlakem nejen omezit, ale postupně i zlomit. Neobejde se to bez nepohodlí a četných rizik, nic jiného nám ale nezbývá. Žádná změna nepřijde sama od sebe.  O změnu je třeba organizovaně usilovat, bojovat a přinášet oběti. Podobně jako naši předkové bojující za osmihodinovou pracovní dobu, všeobecné volební právo nebo důchodové a zdravotní pojištění. Zatím se spíše jen vzdáváme hodnot, které nám vybojovaly už předchozí generace. Proto je třeba otočit kormidlem.  

Miroslav Pořízek

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.