Západní činitelé a média dlouhé měsíce neustále opakovali, že ve východním Aleppu je pod ruským a syrským bombardováním uvězněno 250 až 300 tisíc civilistů. Jakmile východní Aleppo padlo do rukou vládních sil, ukázalo se, že tam bylo jen asi 80 tisíc lidí, tedy, že se realita blížila málokdy zmiňovaným údajům syrské vlády. Takové zavádějící zpravodajství lze zčásti vysvětlit tím, že syrští rebelové veřejně popravili západní a nezávislé novináře, aby si zajistili monopol na informace vycházející z jimi ovládaných oblastí. Při západním opovržení Bašárem Asadem a sympatiích vůči jeho oponentům se tak západní média stala informačně závislá na protivládních rebelech a aktivistech. 

Selektivní krokodýlí slzy nad osudem civilistů ve východním Aleppu jsou přitom v protikladu se zcela opačným pojetím podobného osudu asi půldruhého milionu obyvatel iráckého Mosulu, kteří jsou v obležení americké armády a jejích spojenců a pod jejich soustavným bombardováním. Zatímco ve východním Aleppu závisely životy civilistů plně na libovůli útočících sil a nikoli jejich věznitelů z Al Kajdy, krize, jíž čelí obyvatelé Mosulu, je připisována výhradně Islámskému státu, zatímco síly, které město postupně rovnají se zemí, jsou vydávány za osvoboditele. 

Když se nyní odhaluje spoluvina západních médií na úspěchu strategie syrských rebelů, současně s tím vyplouvá na povrch systematický a smrtící propad novinářských standardů. Teoreticky bychom nyní měli sledovat v mainstreamových médiích záplavu oprav a omluv, ale místo toho je tu jejich absence, a ta se stává „novou normou“ západních médií. Za nezpochybnitelná fakta vydávají propagandu, kterou obvykle produkují západní vlády, a v tomto konkrétním případě dokonce i skupiny napojené na Al Kajdu. A jakmile pak bublina praskne a propaganda se provalí, rychle se zamete pod koberec, neboť ti samí redaktoři a reportéři se bez jakékoli omluvy přesunou k dalším nepodloženým narativům, například o „Rusech, kteří hacknuli volby“ nebo „Rusku, které hacknulo elektrickou soustavu“. 

Postpravdivá média

Je příznačné, že autoři Oxfordského slovníku zvolili „slovem roku“ 2016 výraz „posttruth“, ačkoli je ironií, že právě tímto výrazem mainstreamová média obvykle častují kohokoli, kdo odmítá akceptovat západní propagandu za jedinou pravdu. A to i přesto, že mnohé z toho, co nám předkládají politici, média a „mluvící hlavy“, nemá žádnou oporu v reálném světě. Skutečné lidské prožitky, které bývaly základem informací, byly nahrazeny prohlášeními a tiskovými materiály vlád, korporátních PR agentur nebo postpravdivých reportérů, kteří je balí do podoby „hlavních zpráv“. Takto ustavená „témata“ se pak ad nauseam omílají v infotainmentových televizních diskusích s cílem vnutit divákům zcela zavádějící obraz světa za nejbližším kopcem. 

Mediální korporace přijaly model „mluvících hlav“ především z úsporných důvodů, protože se produkují mnohem levněji a snáze než zpravodajství skutečných novinářů, kteří někde ve světě opravdu žijí, pracují a znají realitu. A co víc, mediální průmysl dokázal v posledních dekádách přimět diváky, aby model „mluvících hlav“ přijal jako náhražku za skutečnou žurnalistiku, a to prostě tím, že jim nic jiného už ani nenabízí. Přináší to ohromující výsledky: Nedávný průzkum Fairleigh Dickinson University prokázal, že lidé, kteří nesledují televizní zpravodajství, mají o mezinárodních událostech lepší přehled než diváci stanic Fox News, MSNBC i CNN. Diváci, kteří pravidelně sledují sobotní satirickopolitickou The Daily Show na Comedy Central se svými vědomostmi dokonce umístili na druhém místě, hned za veřejnoprávní rozhlasovou NPR. 

„Ruská agrese“

Neustálým opakováním západní média vytvořila i další mem; „agresi“ připisovanou Rusku. Používá se v souvislosti s anexí Krymu, podporou ozbrojeného odporu na východě Ukrajiny, vojenskými operacemi v Sýrii, kyberválkou a ruskou zahraniční politikou obecně. Pojem „agrese“ má přitom přesně definovaný význam v rámci mezinárodních vztahů. Dodnes platný Kellogův-Briandův zákon, k němuž se připojily všechny světové mocnosti, vylučuje válku coby „nástroj národní politiky“. Mezinárodní trestní soud (ICJ) usvědčil Spojené státy v roce 1986 z agrese proti Nikaragui, přičemž mnozí mezinárodní právníci za zločiny proti mezinárodnímu právu mají i bombardování Jugoslávie z roku 1999, invazi do Iráku nebo pokračující americké bezpilotní nálety v mnoha zemích světa. Další přidávají rovněž invazi do Afghánistánu, svržení vlády v Libyi, americkou roli v saúdské válce proti Jemenu nebo americké bombardování Sýrie. 

USA si ale zajistily beztrestnost za své zločiny tím, že vystoupily z jurisdikce ICJ, oproti ostatním členům Rady bezpečnosti OSN už od 80. let dvakrát častěji používají právo veta, a svým vládním právníkům zajistily unikátní privilegium k vytváření sice obecně neobhajitelného, ale politicky kreativního právního krytí pro válečné zločiny; užívají si přitom přepychu, že své názory nebudou muset nikdy obhajovat před nestranným soudem nebo Radou bezpečnosti OSN. 

Oč volněji se pojem „agrese“ používá v souvislosti s Ruskem, o to víc je zpochybňována skutečná snaha amerických činitelů či médií prosazovat mezinárodní právo proti agresi. Pokud by to někdo z nich totiž myslel opravdu vážně, musel by nejprve volat po potrestání Billa Clintona, George W. Bushe a Baracka Obamy, a teprve pak by se mohl pokusit vystavět kauzu proti Vladimiru Putinovi tak, aby vůbec mohl srovnat jejich „standard zločinnosti“. Byl by to ale těžký úkol, protože další principy mezinárodního práva ruské kroky ospravedlňují nebo alespoň zmírňují jejich dopady. 

Na rozdíl od USA, které Sýrii bombardují od roku 2014, jsou ruské ozbrojené síly v Sýrii na pozvání tamní mezinárodně uznané vlády. 

Anexe Krymu není mezinárodně uznána, ale je důsledkem a zřejmě i přiměřenou reakcí na Spojenými státy vedený převrat v Kyjevě, tím spíš za situace, kdy obyvatelé Krymu ve dvou referendech (z let 1991 a 2014) vyjádřili ve více než 90 procentech přání odtrhnout se od Ukrajiny. 

Nikdo nepopírá, že USA vedou kybernetické útoky a pokoušejí se ovlivnit volby ve světě, takže obvinění Ruska z ovlivnění amerických voleb v roce 2016, nepodložené žádnými důkazy, jsou jen paralelou toho, co Spojené státy činí ostatním. Julian Assange z WikiLeaks vyloučil, že by Rusko bylo zdrojem úniků, a Craig Murray, někdejší britský velvyslanec v Uzbekistánu, který si zničil kariéru tím, že vypověděl pravdu o spoluvině CIA na mučení v této středoasijské republice, tvrdí, že zdroje uniklých e-mailů jsou dva, oba jsou to Američané a s jedním z nich se osobně i setkal. Murray si během let získal vysoký kredit whistleblowera a důvěryhodného zdroje, čímž lze vysvětlit, že ho američtí činitelé a média raději rovnou ignorují, než aby se pokoušeli zpochybňovat jeho odbornost a informace. Assange připomíná, že nikdo nezpochybňuje obsah e-mailů, takže jestli jejich zveřejnění opravdu dokázalo prohrát Hillary Clintonové volby, tak především kvůli tomu, že voliči reagovali na to, co si se svým štábem psala, a nikoli na to, že by Assange, Rusové nebo kdokoli jiný něco řekli nebo udělali.

A především, Spojené státy obklíčily Rusko raketovými bateriemi, jadernými ponorkami, protiraketovými křižníky Aegis, vojenskými základnami a manévry v takovém měřítku, o jakém si ruská generalita může nechat jen zdát, i proto, že její vojenský rozpočet je oproti americkému asi desetinový. Když skutečně agresivní vojenská mocnost pomlouvá soupeřící jadernou mocnost coby agresora, měli bychom se všichni bát; ani ne tak terče celé té kampaně, jako spíš prokazatelného agresora, který ohrožuje samotnou existenci života na Zemi posilováním nebezpečného napětí. 

Tři minuty do soudného dne

Hrozby „Nové studené války“ nejsou nijak vzdálené a Bulletin amerických jaderných vědců, který sdružuje také osmnáct nositelů Nobelových cen, loni i s ohledem na konflikty na Ukrajině a v Sýrii posunul pomyslné ručičky ke třem minutám, které nám zbývají do soudného dne: „Hrozba je vážná a čas se krátí. Neposunujeme čas soudného dne pro zábavu nebo z nějakého prchavého důvodu. Ručičky nyní tikají pouhé tři minuty před půlnocí, protože mezinárodní lídři selhávají ve své nejdůležitější povinnosti, kterou je zajištění a uchování zdravé a vitální lidské civilizace.“ 

Bez ohledu na skutečná existenciální nebezpečí ale orwellovská „postpravdová“ média dál vedou veřejnost do jakéhosi snového světa, v němž jsou slova jako „agrese“, „propaganda“, „terorismus“, „obrana“, „bezpečnost“, „hrozba“ nebo například „násilí“ využívána výlučně jako nástroje v rukou mocných politických zájmů, zbavena svých původních významů a jako taková už je nelze použít k diskusi o skutečných hrozbách, jimž čelíme. Anonymní a neprůhledný americký portál PropOrNot, jemuž dodal důvěryhodnost deník Washington Post, nedávno zveřejnil seznam více než dvou set amerických webů, které údajně šíří „ruskou propagandu“. PropOrNot i Washington Post zneužívají pojem „propaganda“, který už v roce 1928 definoval Edward Bernays coby snahu využít masová média k zasévání mocných politických a obchodních zájmů do myslí obyvatel. Prezident Obama o Vánocích podepsal zákon o „národní obraně“, který počítá se 160 miliony dolary pro nové americké propagandistické operace, nominálně popsané jako „protiváha ruské propagandě“. Ve skutečnosti se tak ale nabízí především vyhlídka na eskalaci americké informační války, z níž vzejdou další „seznamy“, další trollování, hackování, rušení dostupu k internetovým službám a další démonizace alternativních, nezávislých médií, a to rukou vojenských expertů na psychologické operace, státních i soukromých „zpravodajských“ agentur a PR firem, které se budou moci opírat o moc cenzury, mechanické omílání a oběžníkové analýzy z uzavřeného světa korporátních médií, včetně korporací působících na poli „sociálních médií“, jakou je třeba Facebook. 

Jako mnoho jiných institucí v západních společnostech, i systém médií byl degradován neodmyslitelnou korupcí neoliberálního řádu, který po uplynulou generaci konsoliduje moc nad našimi životy a společností. Stejně jako se už ukázalo, jak destruktivní je korporátní model pro sféry školství, zdravotnictví nebo pro veřejné služby obecně, předání moci informovat veřejnost o tom, co se ve světě odehrává, do rukou stále monopolnějšího systému ziskových organizací, je jen podkopáním dalšího pilíře života společnosti. 

Pochopení světa, ve kterém žijeme, je základní lidskou potřebou, a informovaná a vzdělaná populace je nejzákladnějším stavebním kamenem jakékoli formy demokratické společnosti. Proto zoufale potřebujeme nezávislá média, která opravdově a upřímně osvětlí svět kolem nás, namísto ziskem posedlých mediálních korporací, které cynicky využívají a zneužívají naše obavy ze světa a budoucnosti jako vnadidla pro inzerci a propagandu. 

Autor je americký politolog a publicista.

Zkráceno z Consortium News

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.