Bůh   není  vyřízené  téma – ne jako nadpřirozená bytost, ale jako šifra lidské existence. Proč člověk o Bohu  mluví ?  Nenechme tuto otázku jen církvím a teologům, ale  ani jen  vulgárním „jezdcům ateismu“.

Co je to za nesmysl či přinejmenším za protimluv, mluvit o Bohu ateisticky?, zeptá se čtenář.  Ten více obeznámený s některými vrstvami biblické tradice však ví, že není tak zcela náhodou, že ateismus se nezrodil v žádné jiné kultuře, než  v kultuře křesťanské, která navázala na  základní, převratné paradigma hebrejského náboženství.  Evropský ateismus  předznamenává  hebrejské pochopení  nezobrazitelného Boha,  kterého nelze uchopit  žádnou představou, ani pojmem, ani metafysickým dogmatem, neboť  hebrejský Bůh se děje, stává se událostí, děje se v dějinách v lidském příběhu,  jako  nepodmíněné a  bezpodmínečné oslovení. Evropskému ateismu preluduje poselství izraelských proroků, radikalizované Ježíšem, že etika je víc než kult. „A-theoi“,  byli  Římany označováni křesťané, protože  nikde nemohli ukázat na svého Boha. Křesťanská zvěst zní: “Bůh se stal člověkem“. „Boha nikdy nikdo neviděl, jednorozený Syn, ten jej vyexegetoval“ napsal ve svém prologu  autor Janova evangelia (Jan 1, 18). To znamená, že Ježíš - jeho příběh, jeho zvěst, jeho kříž, je manifestací, co znamená říci Bůh. Ateismu preluduje i Ježíšovo zvolání na kříži: “Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Marek 15,34). Jádro Ježíšova poselství spočívá ve výroku: “Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům,  (dávným) , ale já pravím vám“  (Matouš 5, 21 a  paralely u synoptiků). Jádrem Ježíšova vystoupení je poselství, že Bůh je jiný, než  jak o něm mluví dosavadní, (v jeho době běžné,  a i dnes opět  běžné) náboženské představy. Prvokřesťanský hymnus Filipenským 2, 6-11 mluví o kenósi - vyprázdnění Boha : „na své rovnosti s Bohem nelpěl,.... stal se jedním z lidí, podstoupil smrt a to smrt na kříži“.  Vzít vážně, že Bůh je v Ježíši, znamená, že pak už není ještě někde za oponou nějaký  záložní nadpřirozený Bůh.   Vzít  vážně  zvěst o Ježíšově kříži, - „my kážeme Krista, toho ukřižovaného“(I. Korintským 1, 23- 25) znamená, že Bůh byl ukřižován, že nebe je prázdné, že boží věc děje se v tomto světě cestou utrpení, že uprostřed prohry zableskl se paradox naděje.  „Neboť bláznovství boží je moudřejší než lidé a slabost boží je silnější než lidé“  (I.Korintským 1, 25).  Řečeno slovy evangelické písně: “Vítězem se stává, kdo zde trpěl s ním, smrt již nemá práva, už se nebojím“.  Mýtus o Kristově vzkříšení je šifrou tohoto paradoxu. Hebrejský a křesťanský  Bůh je jeden z nejimpozantnějších lidských výtvorů, ve kterém člověk přesáhl sám sebe. Ateismus - humanitní ateismus - není nějaký parchant, ale legitimní dědic výšin křesťanské  tradice.

Když evropský novověk, v navázání na některé myslitele v antice a pak v renesanci  nově  položil kritické otázky nad náboženskými mýty a dogmaty, začala se v dílnách samotných teologů, především protestantských v Německu, rodit historicko-kritická metoda čtení biblického textu a křesťanských dějin dogmatu. Aktuální se stala otázka: Co je podstatou křesťanství, a co je jeho dobově podmíněný průvodič? Fiedrich Schleiermacher na začátku 19. století ve svých Řečech o náboženství, určených člověku, který náboženstvím pohrdá, se  pokusil o apologii náboženství, především křesťanského náboženství poukazem na bytostnou lidskou potřebu vztahovat se ke svému přesahu. Na berlínské universitě Schleiermachera poslouchal zakladatel humanistického ateismu, Ludvík. Freuerbach.  Němečtí protestantští liberální teologové 19. století  na  otázku  po podstatě křesťanství odpověděli: etika lásky k bližnímu, (Christian Ferdinand Baur, Adolf von Harnack, Ernst Toeltsch, Albert Schweitzer).  Protestantská teologie ve 20. století, spojená s Bultmannovým programem demytologizace a existenciální interpretace křesťanské víry, odpověděla: nová existence ve svobodě od sebe sama, v otevřenosti pro ty druhé.

Podobným směrem se ubíralo filosofické uvažování v dílně myslitelů humanistického marximu, zejména Ersnt Blocha, Ericha Fromma, Milana Machovce. Základní  již Ludvíkem Feuerbachem  formulovaná these tohoto filosofického konceptu zní : podstatou křesťanské víry a teologie je  antropologie. Zcela stejně   odpověděl v šedesátých letech 20. století na otázku co je konstantou Nového  zákona i protestantský teolog Herbert Braun. Poslední, (jen německy vyšlý) spisek Milana. Machovce (Tyrolia Verlag) je nadepsán : Die Frage nach dem Gott, als die Frage nach dem Menschen -  Otázka po Bohu jako otázka po člověku. Někteří američtí teologové otevřeli diskurs: teologie smrti Boha. Tak se  filosofové, ateističtí humanisté a neteisticky  ladění teologové  velmi přiblížili na společné pomezí: Bůh děje se ve spolulidství.

Z tohoto podloží vznikl v Praze v letech 1964 - 1968 zcela unikátní marxisticko - křesťanský dialog,  který byl předzvěstí Pražského jara.  Důrazem na dialog místo na konfrontaci je významně připravoval. V tomto dialogu nešlo  o to vzájemně se přesvědčit o svých „pravdách“.  Zastánci obou odlišných východisek se  odlišili o orthodoxního křídla svého zázemí. Humanističtí marxisté zaujali kritický postoj k ideologickému marxismu. Kritičtí teologové zaujali kritický postoj k orthodoxní teologii. Nevedli  debatu  zda Bůh stvořil svět, či zda Kristus vstal z mrtvých, nýbrž společnou platformou jejich dialogu se stala otázka člověka. Jaké pojetí člověka nabízí humanistický marxismus a jaké pojetí člověka nabízí existenciální teologie? Tak se dialog stal uměním vzájemného naslouchání a obohacení.

Rozdíl mezi  humanistickým ateismem a   nenáboženskou interpretací radikálních teologů spočívá  v  tom, že posledním náboženským residuem teologů, kteří mluví o Bohu neteisticky, je,  že onu dimenzi transcendence, přesahu,  nechápou jako lidský postulát, ale  jako dimenzi, která není z člověka.  Humanistický ateismus  naopak  důsledně – a proto věrohodně - domyslil  teologický  program mluvit o Bohu světsky, mluvit o Bohu nenábožensky, mluvit o Bohu neteisticky a  nastolil  téma: Mluvit o Bohu  ateisticky. Mluvit o Bohu ateisticky znamená mluvit o těch nejhlubších dimenzích lidství, k nimž odkazuje  symbol Bůh. Bůh  hebrejsko-křesťanské tradice  je šifrou hluboké dimenze  pravého lidství.

Potřebuje však člověk vůbec ještě tento symbol? Nemůže jej prostě opustit? Jistě že  může. Jenže každá kultura má  své kořeny a nechce-li   ztratit svou autentickou identitu, nemůže se od nich odříznout. Tradice  mluvení o Bohu chrání sekulární humanismus před tím, aby nezplaněl a neskončil ve svých vlastních iluzích o člověku. Humanismus nestačí, nazval svou přednášku  levicový filosof, ateista Slavoj Žižek, při návštěvě Prahy, v listopadu 2007. ( A 2, č. 1/ 2008, s. 14-15, rozhovor M. Hausera se Sl. Žižkem, Žižkův text Humanismus nestačí Filosofia, Praha 2008 svazek  17,  Parva philosophica).

Člověkem vytvořený symbol Bůh, odkazuje člověka k tomu, že nejhlubší dimenze lidství nejsou produktem povrchního lidského kulturního optimismu, ohroženého lidským  sebevědomím,  ale že člověk - i když je vytváří - se s nimi potkává jako s hlubokými dimenzemi, před nimiž v pokoře zmlká, aby je přijal jako obdarování. Obdarování, kterým sám sebe obdaroval, když sám sebe přesáhl.

Věřící křesťan  a s ním i klasický teolog nejspíš poví, že koncept ateistického mluvení o Bohu je umělý filosofický patvar a pomýlení několika moderních teologů, že je to  násilné přetažení některých  motivů biblické tradice, že výroky, které zde  akcentuji, vytrhávám z kontextu. Ježíš  přece mluvil o Bohu jako o reálném osobním, náboženském protějšku. Jistě. Jistě, že   křesťanský hymnus  v listu Filipenským 2, mluví o Bohu,  který toho, jenž „stal se jedním z lidí,....  „vyvýšil a dal mu jméno nad každé jméno“..  Jenže: Určité  výpovědi - t.j. ty, které poponášejí dějiny kupředu - v sobě obsahují náboj, který překračuje řečené, a může se stát, a chce se stát podnětem vykročení k nové   „Události“  (A.Badiou),  podnětem k vykročení do nové  roviny, do nového referenčního rámce.   Určité hluboké náboje, obsažené skrytě  v předchozí tradici, obsahují potenciál, který se stane silou - dynamis - mocí pravdy, která se vyjeví na novému obzoru.  Tehdy minulost  přechází  v budoucnost.

Jsou  však i jisté  vážné důvody,  které kladou otazník nad  tím, zda  vůbec tematizovat  ateistické mluvení o Bohu. Má vůbec nějaký  význam?  Nebyl to sebeklam některých moderních teologů?  A je třeba antropologii humanistického ateismu vázat na náboženskou tradici?

Současný člověk, a to  i intelektuál,  nežije  tímto tématem. Může toto téma   nějakým způsobem  přispět k hledání východisek ze slepé uličky,  z bolestí a beznaděje našeho světa?  Lidé,  kteří  náboženství sdílejí si přece přejí náboženství, ritus, mýtus, kult a dogma  a filosofické  pojednání o ateistickém mluvení o  Bohu je vůbec nezajímá, nebo  je rozhořčeně  odmítnou jako filosofický paskvil.  Církve budou  dál nabízet své náboženství a  teologové  nadále budou  své myšlenkové úsilí  dávat do služeb rozvíjení náboženství - byť v určité  opatrnicky umírněné kritické sebereflexi. A současný člověk,  již člověk postmoderní, už dnes  není  převážně ateistou, nýbrž  opět spíše člověkem náboženským, ovšem  často značně odlišným způsobem, než jak sobě rozumějí  křesťané. Postmoderní příklon k náboženství  je často velmi  mlhavý: “něco být musí, něčemu člověk věřit musí“, ... „já neříkám ani tak, ani tak“, a pak  možná uslyšíte nějakou tu  historku o tajuplnu.  Postmoderního člověka přitahuje  kombinace  plurality náboženských myšlenek  i prožitků  různé provenience. Současné člověk  půjde raději  k jasnovidce, než  by promýšlel témata  humanistického ateismu.

Je-li  nějaký  důvod toto  téma – mluvit o Bohu ateisticky – nevzdat,  odvážil bych se jej formulovat takto: Evropský humanismu, pokud vůbec ještě nevymizel, má často značně mělkou podobu. Tou je člověkův optimismus o sobě samém, nekritická důvěra vlastním  humanistickým ideálům a své síle k jejich uskutečnění.  Evropská tradice řeči o Bohu – hebrejská a křesťanská - však  v sobě nese jeden   hluboký a základní motiv, totiž  že člověk není Bůh, že jsme lidé, ne bozi, že jsme lidé nebozí.  Znovu na to v naší současnosti upozornil Emanuel Lévinas, že  humanismus se nerodí z osvícenské  sebevědomé racionality, svobody a  humanistických idejí  lidských práv, (ten několikrát ve 20. století selhal), ale z hlubokého lidského vědomí  viny, dluhu, že jako člověk nejsem hoden.    Právě tuto nejhlubší dimenzi lidství, že nejsem hoden, že žiji z milosti, že to nejdůležitější je darované,  pronáší dějinami hebrejsko-křesťanská řeč o Bohu. Osobně jsem přesvědčen, i když to nemohu verifikovatelně  ani falsifikovatelně  argumentovat, že  naděje  pro náš  ateistický, hluboký a  tvůrčí humanismu se rodí  ne z našich sebejistých mohutností,  ale z naší lidské pokory.  Pokory před skutečností jsoucího, kterou jsme nevytvořili a která nás nese, a pokory vůči člověku, který  pak není peklem, ale stává se bližním. Pokora není slabošství, nýbrž autentická poloha pravého lidství.

Spojení ateistického humanismu a výšinami dějin hebrejko-křesťanské řeči o Bohu, tedy projekt  ateistické interpretace tohoto náboženského symbolu, této šifry hlubokých dimenzí lidské existence, má jednu neoddiskutovatelnou a nezastupitelnou funkci: Chrání člověka,  aby sám sebe nezbožštil,   aby  si  nehrál na Boha.     Nejde o to  zdeptat současného člověka, jak to nejednou činí ve svých  kázáních někteří  kněží i faráři, dokázat současnému člověku, že to bez Pána Boha nejde, nýbrž jde o to, upamatovat člověka na celý jeho vlastní lidský  příběh, na  to, co sám na základě svých dějinných zkušeností namyslel,  nažil do symbolu, do kategorie Bůh.

Tento text je myšlen jako příspěvek k hledání cest z postmodernismu. Byl to autor knihy „Cesty z postmodernismu“  Michael Hauser,  který mě „U dobré myšlenky“  k  napsání inicioval, s tím, že je to v  prostředí české filosofie  „moje téma“, spojené s   příběhem mého života.

Glosa na  závěr:  Církev Československá, promarněná šance – ( autorovo osobní mínění).

Ve 20. století  příliš nevznikaly nové církve, zejména ne v Evropě.  Když v r. 1920 vznikla z  českého katolického modernismu Církev československá, (dnes Církev československá husitská),  nebyl to jen projekt myšlenkový, ale téma moderní člověk a  náboženství dalo do pohybu  široké náboženské přestupové hnutí. Vznikla nová církev, do níž se přihlásily  dva miliony členů. Československá církev měla jedinečnou šanci osvojit si  pro svoji ideovou základnu myšlenkové bohatství německé protestantské liberální teologie, které evangelické církve odmítaly, a pak  po  2. světové válce  uchopit – jinými církvemi  též odmíraný -  projekt Rudolfa Bultmanna a jeho školy, projekt demytologizace a existenciální interpretace křesťanské víry. Tuto svoji  jedinečnou šanci – stát se církví pro sekulárního člověka – neuchopila..

( Autor přednášel od  r. 1990  dvacet let  filosofii a religionistiku na Karlově Universitě, nejprve na Husitské teologické fakultě, od r. 1994 na Pedagogocké fakultě, nyní v důchodu přednáší na Filosofické fakultě Západočeské university)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami