Nikdy nevěřme nikomu, kdo tvrdí, že vymýtí korupci! Buď se totiž ve své naivitě mýlí, anebo nestoudně lže. V žádné době, v žádné zemi ani v žádném politickém systému se to ještě nikomu nepodařilo, protože základem korupce je pradávný a přirozený pud shromaždovací, ze kterého se pouze u lidí postupně vyvinula chorobná touha po majetku a zbohatnutí, mnohem silnější než pud sebezáchovy. V dějinách lidstva proto nebylo ani jediné období, kdy by chamtivost a korupce nenabyly obludných a společensky rozvratných rozměrů.

Korupce provází lidstvo již od doby první dělby práce, kdy primitivní lidská společenství bylo nutno nějakým způsobem řídit. Jakmile totiž náčelník tlupy, rodu, kmene anebo raně starověké vesnice ustanovil některého člena společenství funkcí organizátora prací anebo dohližitele (soudcem byl zpravidla on sám), okamžitě se zrodily nabídky anebo požadavky úplatku za získání určitého upřednostnění oproti ostatním členům společenství (např. úleva z práce, přednostní podíl na úlovku, sklizni nebo kořisti apod.). S rozvojem organizovaných lidských společností do podoby prvních městských států (Mezopotámie) anebo mocných státních útvarů (Egypt) pak vznikla potřeba soudců, strážců, dozorců, úředníků, správců a výběrčích daní, což vytvořilo další prostor zištnost, chamtivost, lakotu a korupci.

Úplatkářství vedlo vždycky k neklidu a společenskému rozvratu, protože porušovalo principy rovnosti a spravedlnosti, které jsou pilířem jakékoliv civilizované lidské společnosti. Lidé se proto bouřili a nezřídka i některého úplatného soudce, strážce, dozorce, úředníka, správce anebo výběrčího daní vyhnali, zbili anebo zabili. Tento společenský neklid přiměl již některé starověké vládce k tomu, aby se korupcí vážně zabývali a zkorumpované soudce, strážce, dozorce, úředníky, správce anebo výběrčí daní odvolávali z jejich funkcí anebo je i přísně trestali. Touto reformátorskou činností proslul zejména sumerský vládce v Lagaši Urukagina (asi 2351-2342 př.n.l.), který se sice snažil obnovit společenský soulad, ale odstranit korupci se mu také nepodařilo.

O tom, jak se ve starověku korupce rozmohla a jaký působila společenský rozvrat, svědčí odstrašující příklad římského propraetora na Sicilii Gaia Verra (73-71 př.n.l.), který nejenže kradl cizí majetek a nechával popravovat své odpůrce, ale nestoudně požadoval i rozličné úplatky a otevřeně prohlašoval, že první rok svého působení vydělával pro sebe, druhý rok pro své obhájce a třetí rok pro své budoucí soudce (Jaromír Kincl – Deset slavných procesů Marka Tullia; Nakladatelství C.H.Beck 1997, str.93). Ani následující staletí nebyla lepší a tento neutěšený stav přetrval ve všech zemích světa až do dnešní doby.

Současná skutková podstata korupce spočívá v tom, že buď je něco žádáno, nabídnuto anebo slíbeno, aby „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“ anebo „v souvislosti s podnikáním svým nebo cizím (tj. podnikáním jiného)“ (§ 331 a 332 trestního zákona) bylo dosaženo nerovné, nezasloužené a nespravedlivé výhody v porovnání s ostatními spoluobčany. Nepřímým úplatkářstvím (§ 333 trestního zákona) je pak takové jednání, kdy někdo požaduje nebo přijme úplatek pod příslibem ovlivnění výkonu pravomoci úřední osoby anebo že v očekávání úplatku tak již učinil. Přímé korupční jednání (přímé úplatkářství) tedy vzniká pouze tehdy, pokud korupční požadavek, slib anebo nabídka byly učiněny před výkonem konkrétní činnosti a se záměrem tuto činnost ovlivnit. Nejedná se tedy o korupci, pokud po řádném výkonu této činnosti dojde k její následné „odměně“ ze strany osoby, která tak učinit nemusela a nebyla o to ani žádána – prostě pouze považovala tuto dodatečnou odměnu za projev slušnosti a vděčnosti (např. vejce, víno apod.). Nepřímé korupční jednání (nepřímé úplatkářství) pak vzniká tehdy, kdy někdo sice sám konkrétní požadovanou činnost nevykonává, ale chce úplatek za to, že ji výhodně zajistí anebo již zajistil.