Pro usnadnění orientace je to zhruba 1600 osob ročně, které byly mnohdy po několik let veřejně skandalizovány, špiněny a popotahovány po soudech, čím jim byl vážně narušen osobní i pracovní život a těžce či dokonce nenapravitelně poškozena jejich občanská pověst. Namátkově stačí nejen připomenout smutně proslulé případy ing.Petra Nečase, JUDr.Vlasty Parkanové, ing.Aleny Vitáskové, ing.Michaely Schneidrové a gen.Vladimíra Halenky, ale i mnoha představitelů místních samospráv (zejména starostů obcí), přičemž tato naprosto neomluvitelná selhání státní moci prošla všem jeho aktérům zcela beztrestně. Něco takového se v právním státě nesmí stát a žádný slušný a poctivý občan nesmí vinou státní moci trpět důvodným pocitem křivdy. Pokud se to totiž stává opakovaně, důvěra občanů v politiky i ve státní moc prudce klesá. V kolika případech už např. samotní policisté nabádali poškozené, aby případy krádeží anebo dokonce loupeží ani nehlásili, že stejně se jim nepodaří pachatele zjistit a pouze by jim tím přidělávali zbytečnou práci (tj. namáhavé sepisování protokolů) a zhoršovali statistiku kriminality? Kolik jen podvodníků uniklo trestnímu stíhání pouze proto, že policisté i státní zástupci z ideového návodu Nejvyššího soudu usoudili, že jejich oběti nebyly náležitě ostražité a proto si za svoji škodu mohou vlastně samy?

Kdo vymyslel onen slabomyslný § 12 odst.2 trestního zákona o subsidiaritě trestní represe, díky kterému tolik zločinců uniklo trestnímu stíhání pouze proto, aby se tím vylepšila nepříznivá statistika trestné činnosti? Nejde však jen o případy trestní, ale i občanskoprávní, správněprávní i koncepčně politicky nedomyšlené. Stačí namátkově uvést nedávno publikovaný případ dvou starých občanů, kteří kvůli dluhům své dcery přišli o dům, ve kterém celý život společně žili. Nikoho ze státních orgánů totiž nenapadlo, že oni sami se stali obětí podvodu, že darovací smlouva na dům, vázaná na podmínku dožití v tomto domě, byla kvůli nedodržení této podmínky od samého počátku neplatná (úmysl obdarované dcery tuto podmínku nedodržet byl zjevný již tím, že tento dům chtěla použít jako zástavu za úvěr, což by se jí při jejím dodržení nepodařilo). Po v podstatě nezákonném prodání tohoto domu v dražbě však namísto trestního stíhání jejich nepoctivé dcery byli trestně stíháni oni za neoprávněné užívání cizího domu, ačkoliv kromě nepřiměřené důvěry v poctivost jejich dcery v ničem nepochybili. A nyní se státní orgány diví, jak to, že tito staří lidé (87 a 83 let) nejsou schopni pochopit, že byli „spravedlivě“ potrestáni podle zákona a že musí opustit svůj dům i prostředí a věci, na které jsou zvyklí, což pro tyto staré lidi znamená extrémní psychický otřes. A protože za zcela křivolaké pojetí trestního zákona i jeho smyslu byli oba staří lidé potrestáni podmíněným trestem odnětí svobody (což také nejsou schopni pochopit), chce jim snad státní moc zpestřit stáří ještě výkonem tohoto trestu? Vždyť tím by se dokonce až na doživotí vyřešilo jejich náhradní ubytování a navíc ještě s vězeňskou péčí! To už se formalističtí, bezohlední a nelítostní soudci docela pomátli? Jak se dotyční státní zástupci a soudci vůbec odvažují hovořit o spravedlnosti, když o ní vůbec nic nevědí!

Kolikrát už jen zazněla z úst představitelů státní moci pohrdavá slova o spravedlnosti jako o přežitku minulosti? Slyšeli už vůbec někdy starou latinskou formuli „Iustitia regnorum fundamentum est!“ (Spravedlnost je základem států!)? To nevědí, že jíž před více jak 2000 léty slavný římský státník a právník Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) prohlásil, že „Bez nejvyšší spravedlnosti nelze vůbec řídit stát!“? Jak je možné, že ti, kteří mají úporně hájit spravedlnost, neznají tento památný výrok egyptského vezíra Ptahhotepa ze 24.stol.př.n.l.: „Spravedlnost je velkolepá, a její znamenitost trvalá, nemění se od nepaměti!“? Jak vedle toho vyznívá tento intelektuálně i mravně ubohý výrok jednoho našeho bývalého ministra spravedlnosti, který prohlásil, že „úkolem soudů není nalézat nějakou pomyslnou spravedlnost, ale pouze platné právo!“? Jak je možné, že i z úst našeho bývalého nejvyššího představitele justice zazněl výrok „K soudům se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudky!“? Ze soustavného a beztrestného porušování bezpečnosti a pohrdavého přehlížení principů spravedlnosti pak zákonitě vyplývá chmurný poznatek třetí, potvrzený praktickými životními zkušenostmi tisíců nespokojených občanů – jedinou jistotou v tomto státě je právní nejistota. 

Naše současné společenské problémy jsou však mnohem širší i hlubší. Je veřejným tajemstvím, že naše společnost se stále příkřeji dělí na ty chudé, majetné i velice bohaté. V průběhu nedávné hladovky bývalých disidentů Gruntoráda a Boka za spravedlivé důchody sice politici vládnoucích stran přiznali, že tito pánové mají v podstatě pravdu a že důchody jsou rozdělovány nespravedlivě, avšak k ráznému řešení se nikdo z nich (raději) neodvažuje – vždyť sáhnout na finanční výhody svých „svazů známých“ by se jim nemuselo vyplatit. A za této situace se bývalý (a díky revoluci i velice dobře hmotně zabezpečný) prezident Václav Klaus odváží pohoršovat (nezná totiž Ísokratovu poučku o situační vhodnosti a nevhodnosti slov), že jemu a dalším jemu podobným byla „revoluce ukradena“. Tisíce občanů tohoto státu by přitom mohlo říci: „Kdo komu co ukradl? Kdo umožnil nepoctivcům a chamtivcům rozkradení národního majetku? Kdo umožnil prodej „rodinného stříbra“ do zahraničí? Kdo umožnil likvidaci prosperujících podniků? Kdo se na revoluci pouze přiživil a jak ke svému jmění přišel?“ atd. Byl snad pan Klaus ideovým vůdcem „revoluce“, kterého někdo jiný o jeho podíl na úspěchu ošidil? Proč mu tedy ti nevděční občané nepostavili sochu v nadživotní velikosti s nápisem „Prezident budovatel“, kterou by jistě sám rád odhalil za nadšeného potlesku svých obdivovatelů?

Lidé nikdy nebyli, nejsou a nebudou mravně dokonalí. Iluze bořitelů starého režimu, že nastává nový společenský řád s nově uvažujícími lidmi, byly (bohužel)  podobné iluzím komunistických ideologů v r.1961, že „právě teď se rodí nový, socialistický člověk“. Kdyby totiž byli znalci historie, filosofie a psychologie, museli by vědět, že je to naprostý nesmysl. Nejenže se lidé rázem nemění a nezmění (nikdy to totiž nefungovalo a fungovat ani nebude!), ale jakékoliv „povolení uzdy“ dá vždycky vyniknout tomu nejhoršímu, co pouze čeká na příležitost ke své zlé seberealizaci. Francouzský spisovatel Victor Hugo (1802-1885) ještě pod vlivem doznívajích vzpomínek pamětníků jakobínské krutovlády za Velké francouzské revoluce (dodnes považované za ostudu Francie) pronesl tato sice chmurná, ale jasnozřivá slova: