Stávková vlna v létě 1980, ustavení Solidarity, jež mnohem více než pouhým odborovým svazem byla mohutnou (10 milionů členů) opoziční silou, bezprecedentních 16 měsíců lavírování a ustupování polských komunistů, což vedlo k existenci faktické plurality a hrozící demontáži polského komunistického režimu, to vše vzbuzovalo v Praze obavy a nervozitu. Teprve vyhlášení výjimečného stavu a razantní zákrok polských komunistů proti opozici v prosinci 1981 znamenal určité uklidnění, byť jak se mělo ukázat, předčasné. V každém případě věnovalo vedení KSČ událostem v Polsku opravdu mimořádnou pozornost a snažilo se je ovlivnit.

Vnitrostranické zpravodajské bulletiny, určené pro vybraný okruh vyšších funkcionářů KSČ, jsou od srpna 1980 do počátku roku 1982 plné informací o vývoji v Polsku a o jeho ohlasech v Československu. Vedle informací o obavách československých občanů ze zhoršení sociální situace či o pověstech o hrozící vojenské intervenci v Polsku, na níž by se podílela i československá armáda, zmiňují i výskyt nápisů „Solidarita se Solidaritou" či „Walesa je hrdina". Polským záležitostem věnovala každodenní pozornost i československá média. Již titulky – např. článků v Rudém právu – ilustrují, jakým způsobem se režim snažil formovat domácí veřejné mínění. Články a titulky byly plné negativních, obavy vzbuzujících výrazů, jež měly charakterizovat polskou opozici a její činnost: provokace, nepořádek, vandalismus, chuligánství, násilí. Jiné texty ilustrují režimní snahu líčit opoziční aktivity v Polsku jako události naplánované, organizované a placené ze západu: „CIA platí Walesovy odbory", „Koho chválí Bílý dům", „Koho chválí Wall street", „Spolu s BND (západoněmecká rozvědka) proti Polsku) a tak dále a tak podobně.

Přesně podle této šablony hodnotilo situaci v Polsku vedení KSČ samo pro sebe. Jde o kontrarevoluci naplánovanou a řízenou mezinárodními imperialistickými centry a utajenými kontrarevolučními centry v zemi samotné. Podle Vasila Biĺaka všechno začalo už v roce 1978 volbou krakovského arcibiskupa Karola Wojtyly papežem. To „nebyla náhoda... byla to část plánu vypracovaného USA v úmyslu zaútočit na další socialistickou zemi", říkal Biĺak, aniž by se obtěžoval vysvětlit, jak asi mohly USA ovlivnit konkláve kardinálů a jejich volbu papeže. Pokračoval, že je „nutné si uvědomit, že na základě porážky kontrarevoluce v Československu se centra mezinárodního imperialismu posunula k názoru, že mohou mít naději na úspěch jedině, když se jim podaří využít masové nespokojenosti dělníků". Vedení KSČ se neustále snažilo polské soudruhy poučovat a zásobovat vlastními zkušenostmi z boje proti kontrarevoluci, v němž přece nakonec byla KSČ tak úspěšná. Když čteme zápisy rozhovorů československých a polských představitelů z oněch let, nelze se zbavit dojmu, že Husák a další byli spokojeni, že odium těch, kteří socialistickému táboru vytvářejí problémy, už nelpí na KSČ, ale na někom jiném. Mezi řádky takových vyjádření můžeme vycítit pocit uspokojení a nadřazenosti: na rozdíl od polských komunistů vedení KSČ nikdy nedovolilo, aby hospodářská a sociální situace v zemi dospěla do tak katastrofického stavu.

Normalizační vedení KSČ se snažilo polským soudruhům pomáhat prostředky propagandy (v Československu se např. tiskly letáky proti Solidaritě), zintenzivněním kontaktů a výměny delegací na různých úrovních. Vedení polské komunistické strany bylo zainteresováno především na hospodářské pomoci – a s ohledem na katastrofální situaci v Polsku především v zásobování potravinami – nebylo divu. Vedení KSČ souhlasilo, ale s malým nadšením a ve výrazně redukovaném objemu. Teprve po zavedení výjimečného stavu (tedy po porážce kontrarevoluce, jak to z Prahy vnímali) začala proudit do Polska opravdu velkorysá hospodářská pomoc: jen v roce 1982 v ceně více než 800 milionů Kč, což na tehdejší poměry byly opravdu velké peníze.