Malá přátelská poklona fyzické stránce herectví Jana Wericha, který opravdu hrával v Osvobozeném divadle nesmrtelného otce Ubu, neboť vedle vlastních férií uváděla centrální dvojice divadla na scéně tu a tam také jiné tituly a patafyzický humor Alfreda Jarryho jí byl velmi blízký, samozřejmě není nahodilá.

Vysoký, rozložitý a vlastně už i objemný Werich byl na jevišti doslova zjevením, ideálně kontrastujícím se subtilním a pohledným Voskovcem, tak trochu jako třeba Laurel a Hardy. A jakkoli bylo jádro humoru Osvobozeného divadla verbální a do značné míry vlastně i intelektuální, tělesnost, zvlášť Werichova, do něj samozřejmě rovněž patřila.

Přičemž Jan Werich, jehož sto deset let od narození si právě připomínáme (a 19. června dojde také na stejné jubileum u Jiřího Voskovce), představoval hřmotného tlouštíka, který se pro své rozměry sice dostává do všelijakých potíží (například když uvízne v mříži okna na útěku ze žaláře a podobně), zároveň co chvíli překvapuje zábavnou mrštností a dokonce i baletními kreacemi.

Dovedl ze své figury ostatně těžit i v pozdějších letech, stačí si připomenout vyučování falešné umělé dívky Sirael filmovým císařem Rudolfem. A víme, jak v šedesátých letech Werich toužil hrát rytíře Falstaffa, příslovečně poživačného tlouštíka.

Psal tehdy dokonce vlastní variaci na tuto Shakesperovskou postavu. Zůstalo jen u plánů, Falstaffa mu nedopřály zřejmě už počínající vážné zdravotní problémy, kvůli nimž se pak objevoval jen před kamerou filmovou nebo televizní a na jeviště se nevrátil.

O desetiletí dříve ovšem Werich s přihrávajícím Miroslavem Horníčkem doslova panoval na prknech dnešního divadla ABC v obnovených hrách repertoáru Osvobozeného divadla.

Někteří pamětníci starých časů sice říkávali, že už to není ono a bez Voskovce jde vlastně tak trochu o nastavovanou kaši. Nicméně Werichova energie, vyzrálé herectví, řada snadno pochopitelných narážek na symptomy doby a okouzlující improvizační hravost v oněch šedivých časech přímo zářily.

Že se ovšem Werich chtěj nechtěj musel tehdy pohybovat pouze ve vymezených mantinelech a i tak se musel co chvíli obracet pro přímluvu k vlivným přátelům z předválečných časů, jinak by jej příslušné úřady s chutí provždy ze scény odstranily, je neoddiskutovatelné.

Rozhodl se ale po únoru 1948 na rozdíl od svého zásadního kompaňona Voskovce zůstat. Patrně si nedokázal představit, s jakými potížemi a nesvobodou se bude muset potýkat a to jej pak nepochybně skličovalo. Vlastně toho stihl učinit velmi málo.

Všeho všudy natočil pouze jeden velký, dvojdílný film Císařův pekař a Pekařův císař, vycházející ze hry Osvobozeného divadla Golem a povinně naředěného ideologií, za což se na něho za oceánem Voskovec nějakou chvíli mračil.

Zahrál si také zpupného krále v pohádce Sůl nad zlato podle Boženy Němcové, do kterého se mu podařilo vpašovat i proskribovaného Vlastu Buriana, jehož odjakživa upřímně obdivoval. Ale tím jsou hlavní Werichovy filmové role vyčerpány.

Nadchl pak ještě v několika televizních povídkách (Uspořená libra, Medvěd, Kočár nejsvětější svátosti). S vysloveně gurmánskou chutí načetl pro Československý rozhlas Haškova Švejka (společně s Voskovcem jej uváděli ve třicátých letech pravidelně coby knihu roku ankety Lidových novin), před rokem 1968 se trochu častěji objevoval v televizních pořadech, dnes bychom řekli asi talk show.

Po sovětské okupaci na léta z veřejného prostoru prakticky musel úplně zmizet. A byl také stále víc nemocný. Mezitím ovšem napsal pár knížek, zábavný cestopis Italské prázdniny a moderní pohádky Fimfárum, tu a tam nějakou povídku. Všechno věci jazykově vynalézavé a vtipné.

Na to, jaký měl po návratu z emigrace potenciál a kolik se mu v hlavě honilo nápadů, to bylo velmi málo. Režim, který ho celá léta dusil, jej pak chorobami i rodinnými strastmi téměř zlomeného vylákal k ponižujícímu aktu Anticharty. Což byl smutný epilog, nedlouho po něm Jan Werich 31. října roku 1980 zemřel. Deset měsíců před svým tvůrčím dvojčetem Voskovcem. 

Přes veškeré nepřízně osudu ale Werich zůstává až podivuhodně pevně v české paměti, lze to pozorovat i na nejmladší generaci, která zase objevuje úžasné písničky, jež s Voskovcem psali a zpívali na Ježkovu hudbu, a cítí výraznou linii autorských dvojic Voskovec - Werich, Suchý - Šlitr a Vodňanský – Skoumal, třebaže následovníci Osvobozeného divadla šli jinými cestami.

A zcela samostatnou kapitolou je pak úplné zbožnění Wericha coby „moudrého klauna“, jehož okřídlené a po výčepech rozvěšené věty považuje část populace za bezmála filosofické myšlenky. K čemuž se sice můžeme stavět skepticky, ale i to je Werichova pevně zabydlená stopa.

Na cestě je pak budování jeho muzea v domě na pražské Kampě, které podle všeho Werichův odkaz tak trochu „zamramoruje“. Těžko říci, jak by se k tomu sám stavěl. Vůči nejrůznějším pomníkům a fanfárám byli totiž s Voskovcem odjakživa značně skeptičtí. Přesněji řečeno, byly jim pro srandu. Což je mimochodem slovo, které Jan Werich obhajoval a vlastně prosadil do možná ne zcela spisovné, ale běžné češtiny.  

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.