Ale ještě větší nahrávkou na smeč je pak otázka vyrovnání se státu s církvemi jen týdny před opět krajskými volbami. Kdyby nebylo Rathovy kauzy, už by se mohli sociální demokraté cítit předčasnými vítězi. Ale i tak dostali snadno výživné téma, které ovšem patřičně přikrmili poněkud nevkusnou billboardovou kampaní. A ve vášnivě rozpoutané diskusi zanikají věcné argumenty.

Ve většinovém levicovém Senátu samozřejmě nemohla mít ČSSD problém vetovat sněmovní souhlas s restitucemi a horní komora kolegům také předlohu ve středu hladce vrátila. Počátkem září pak bude muset koalice definitivně prokázat, že má dost hlasů (nejméně sto a jeden) aby zákon potvrdila.

Pokud se jí to podaří, ještě do hry vstoupí zvolna dosluhující prezident, jehož dva poradci už se dali slyšet, že jsou restituce v dané podobě špatné. Mimochodem prý proto, že znamenají průlom do pozemkové reformy z roku 1947. Tehdy se ale usneslo, že zabraná církevní půda bude později kompenzována, jenomže k tomu samozřejmě nikdy nedošlo, a naopak došlo k ještě mnohem masivnějšímu záboru po komunistickém puči. Z čehož plyne, že věc je poněkud komplikovanější, než odpůrci restitucí z dílny Nečasovy vlády tvrdí.

A pak je tu samozřejmě věc blokace církevního majetku podle zákona z roku 1991, o níž už před dvěma lety rozhodoval Ústavní soud a přiklonil se k názoru, že Čalfova federální vláda při částečném vracení církevního majetku tehdy zásadní restituce pouze odložila s příslibem pozdějšího návratu.

Levici se sice příčí představa náhle zbohatnuvších církví, ale zároveň je ochotna ponechat množství majetku nadále ladem, a obce tudíž ve svázaném postavení. Selský rozum říká, že by bylo – bez ohledu na ovšem jinak nepominutelnou spravedlnost – lépe majetek církvím co nejdříve vrátit, a umožnit tak místnímu rozvoji dynamiku. Ostatně je pravděpodobné, že by církve například značnou část nyní blokovaných polí pronajaly, neboť samy by se o ně těžko mohly starat. A tak dále.

Je samozřejmě zbytečné plakat nad příslovečným rozlitým mlékem a opakovat, že se otázka církevních majetků měla vyřešit už v devadesátých letech, ať tak či onak. Přinejmenším mohl být proveden co možná nejkvalitnější výčet majetků, na který mohou církve vztahovat nárok. Nyní odpůrci restitucí dokola opakují, že není vlastně zřetelné, co církvím skutečně patří a že jde o nějaké málo průhledné dohody s pravicovými stranami, a rovněž není patrné, z čeho je počítána finanční náhrada za majetek, který být vydán z nejrůznějších důvodů už nemůže.

Zastánci majetkového vypořádání, které nadto bude v důsledku znamenat také postupnou odluku církví od státu, mimochodem upozorňují, že Ústavní soud by v případě dalšího váhání politické reprezentace zřejmě dal průchod vydávání církevního majetku jaksi po částech, totiž v občanskoprávních sporech, na kterých bude ovšem stát tratil peníze. A levnější je tudíž přijetí navržené jednorázové restituce.

Po více než dvaceti letech je celý problém evidentně přerostlý a zbytečně vyvolává nezdravé emoce, včetně vytahování strašáku prý hrozící „rekatolizace“, což je ale v zemi tak málo katolické jako Česká republika samozřejmě naprostý nesmysl.

Co naopak hrozí, je to, že jen bude zase odložena náprava křivd způsobených totalitním režimem. K němu se demokratická levice, tedy ČSSD, samozřejmě nehlásí, naopak jej vehementně odsuzuje. Pak ale není jasné, proč nenechá restituce proběhnout. Ty totiž žádnou obecnou škodu způsobit nemohou. Obce se naopak pustí do zamrzlých plánů, a to bude jistě ku všeobecnému prospěchu. A pokud se pak ukáže, že jsou církve špatným hospodářem, bude to jen a jen jejich problém. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty