Černým deskám začaly v osmé dekádě minulého století zvolna konkurovat digitální cédéčka. Rychle pak ale opanovala trh a zhruba kolem roku 2000 se už s vinyly úplně přestalo počítat. Mělo to řadu důvodů - CD disky byly skladnější, tak snadno se nepoškrábaly a daly se například přehrávat ve walkmanech za chůze nebo ve vlaku.

A šlo o nepoměrně vyšší kvalitu záznamu než u kazet. A pak se také na trhu díky CD objevila obrovská spousta archivní muziky, kterou už firmy nebyly ochotné reedovat. V digitální horečce ovšem vydavatelé i konzumenti sahali takřka po všem. 

Takřečený boom cédéček měl sílu tsunami, uniknout jim nešlo. Dnes už je to ale také víceméně minulost. Formáty mp3, waw a další, zkomprimované do malých souborů, se šířily internetem (v drtivé většině nelegálně, ale to jiná věc), a CD se stala druhem takříkajíc ohroženým. Přežívají sice, ale jsou na ústupu, s tím je nutné se smířit.

Mezitím se ovšem vynořila vlastně globální a zprvu nepočetná, ale o to zapálenější komunita vyznavačů klasických černých desek. Tvrdila především, že zvukově se vinylům nemohou digitální disky rovnat. A samozřejmě si notovala nad podstatně většími a výtvarně výraznými obaly dlouhohrajících desek. A co je pozoruhodné, tato skupina umanutých sběratelů početně rostla. Napříč zeměkoulí. Což trvá, dnes už lze mluvit o zřetelném trendu.

Jasným důkazem je, že ve světě opět vznikly lisovny vinylů. Ve středočeských Loděnicích u Berouna pak musí děkovat Pánubohu, že nebyla linka někdejších Gramofonových závodů, dnes továrny GZ Digital Media zlikvidována. Jen na dlouho odpojena. Neboť teď běží na plné exportní obrátky. 

V éře nadvlády cédéček se má gramotéka stále tenčila; nakonec z ní zbylo torzo alb, s nimiž jsem se sentimentálně nechtěl rozloučit. I když nebylo, na čem je přehrávat. Před časem mi ale doma opět přistál gramofon. Asi jsem vážně podlehl té apartní módě. Ale rozhodně toho nelituji. Už jen proto, jak si občas od té doby, jak se říkává, „dělám dobře“.

Podoben ženám kompenzující stresy a smutky výpravami za parádou. Když to na mně přijde, půl dne prohrabávám regály gramobazarů. I krabice v knižních antikvariátech, jejichž majitelé desky vedou coby sekundární zboží. Zájemců o ně sice zatím nejsou zástupy, ale zato jde o pravidelné a tedy věrné zákazníky. Kteří s trpělivostí rybářů dokola nahazujíc pruty, také doufají v kapitální úlovek.

Hrabu se často nikoli marně. Jenže pak nakonec stejně skončím tam, kde jsou vinyly úplně nové, ještě zatavené, voňavé. Byť převážně staršího obsahu. A taková místa nejen existují, nýbrž přibývají. V pražském Bontonlandu elpíčka čerstvě zabrala celé nejspodnější podlaží po počítačových hrách. Asi prodávánějších lépe na internetu.

Má jít o záměr vybudovat největší evropský obchod s vinyly. A cílit i na zahraniční klientelu, která po nich pase delší dobu. Černých desek je tam už teď požehnaně. Hlavně reprintů v původních obalech. Často tak úžasných! Ve čtvercovém formátu o straně jednatřicet a půl centimetru mohli také grafici a fotografové dělat psí kusy. Však cédéčka vyhlíží vedle elpéček jako přerostlé poštovní známky.

A potom, možná se to jen zdá, třeba jsem opravdu podlehl sugesci vyznavačů vinylů, ale vážně mi připadá, že se zvuk pokojem rozprostře měkčeji, tepleji, přirozeněji a je mnohem barevnější. A vidím kolem sebe stále víc přátel a známých, kteří už si také pořídili gramofon (nebo zprovoznili starý), a rovněž tráví krásné chvíle hledáním desek. Ať s hudbou starší anebo i současnou.

Neboť ve světě je běžné, že se novinky objevují hned v několika formátech: na CD, pak v nějakém elektronickém a stažitelném třeba přímo do telefonu, ale i coby právě vinyl. Jenž, nepřeháním, doslova vstal z mrtvých. To, jak známo, patří do kategorie zázraků.

A víte, jak pěkný vánoční dárek je klasická černá deska? 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.