Když v úvodním dialogu řekl švec Habršperk Josefa Kemra vysloužilému vojáku Bláhovi, tedy Luďku Munzarovi, že to, co mu právě bylo soukromě sděleno „přece nedá na buben“, dítě narozené v jednadvacátém století na mne tázavě pohlédlo. I zastavil jsem na chvíli dvd a vysvětlil mu, co je tím myšleno. 

Že totiž ono tajemství, tedy Bláhův úmysl požádat o místo ponocného, Habršperk dopředu nikomu neřekne. Že to obrazně řečeno nenechá „vybubnovat“, zveřejnit prostřednictvím úřední osoby, svolávající k poslechu obecního zpravodajství ryčným bubnováním.

Asi už nikoli na konci let osmdesátých předminulého století, kdy byli Naši furianti napsáni. To se zřejmě vyvěšovaly obecní vyhlášky, negramotnost byla na ústupu. Ale pořád zůstávalo každému jasné, co znamená vybubnovat. A leckdo také pamatoval vojenskou praxi, kdy buben rámoval přednes rozkazů nastoupené posádce. 

Pravda, takhle užívané bubny nebyly primárně vnímány coby hudební instrumenty. Ale zůstávaly jimi. Armádní nebo civilní, pořád to byl buben. A za staletí hluboce pronikl do obecné řeči.

Kupříkladu prostřednictvím spousty označení technických součástek připomínajících buben tvarem. Za všechny lze zmínit aspoň automobilové bubnové brzdy, dnes už zvolna mizející. Známe samozřejmě loterijní zařízení i bubínkový revolver.

A dnes, v době zvýšené genderové citlivosti, už zaplať bůh moc neslýcháme slovo buben užívaným pro těhotenské bříško, což ovšem spadá do krajně vulgárního žargonu.

Zajímavé ale je, že nikoli korpus bubnu, nýbrž jeho blána dala jméno pružnému ušnímu bubínku.

Kulím v sadě mariášových karet se stále říkává bubny. I když už na nich nebývá zobrazen tambor. Myslím, že to býval spodek. Asi to však nesouvisí s názvem jedné pražské čtvrti. A jménu čtvrti jiné, totiž Bubenče, ani nemluvě.

Když se podíváme do slovníku jazyka českého, najdeme řadu pěkných rčení. Kdo „tloukl na svůj buben“, staral se hlavně o vlastní prospěch. Snaživí fangličkáři pak „tloukli na buben vlastenecký“. Ukvapení lidé chodí „s bubnem na zajíce“.

„Bubnová palba“ je nepopsatelná ve válečné vřavě (hlavně od vynálezu kulometu), ale mohou jí kohosi zasypat média. Třeba když jste obchodně čiperný kancléř. 

„Kůže na buben“ je synonymum riskantního podnikání. Když nevyjde „přijdete na buben“. Čímž jsme zpět u onoho vybubnování, čili oznámení, že kdosi zbankrotoval.

Buben toho prostě za sebou v češtině zanechal překvapivě hodně. Napadá mě ovšem, jak na tom jsou asi jazyky národů, pro něž jde o nejzásadnější hudební nástroj? 

Jehož zvuk provázel veškeré rituály a slavnosti? A dokonce plnil roli pošty? Těžko říct. Víme jen, co je celosvětové: že déšť stále bubnuje na okno, krev ve spáncích a neklidný chlapík prsty po barovém pultu.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.