Prezidentem na věčné časy?

Jednasedmdesátiletý Ortega, který vládne od roku 2007, tak bude vykonávat již třetí funkční období v řadě. V lednu 2014 totiž Národní shromáždění schválilo ústavní dodatek rušící desetiletý limit prezidentského mandátu a hlavě státu umožňuje opakovanou kandidaturu a neomezené znovuzvolení. V čele státu byl Ortega již v letech 1979 – 1990 jako velitel levicových povstalců, kteří svrhli brutální diktaturu klanu Somozů. Pod Ortegovým vedením se Nikaragua sblížila s Kubou a Sovětským svazem, čímž si vysloužila nepřátelství USA v čele s prezidentem Ronaldem Reaganem. V roce 1990 však sandinisté prohráli volby a k velkému comebacku proslulého revolucionáře došlo až o šestnáct let později. Tehdy zažívala Latinská Amerika vlnu „levicového obrození“ a Ortega se tak mohl opřít o spojenectví nejen s Kubou, ale i Venezuelou, Bolívií a Ekvádorem v rámci socialistického politicko-ekonomického uskupení ALBA (Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky), které vzniklo z podnětu tehdejšího venezuelského prezidenta Huga Cháveze.

Příčiny Ortegovy popularity

Daniel Ortega si za dobu své bezmála desetileté vlády získal velkou podporu obyvatelstva. Díky venezuelské pomoci skrze levnou ropu si může dovolit financovat různé sociální programy. Od začátku jeho druhého prezidentského období byla zavedena četná opatření v boji proti hladu a za zlepšení přístupu ke zdravotní péči, vzdělání a sociálnímu zabezpečení. Byla posílena pracovní práva zaměstnanců a poskytovány nízkoúrokové půjčky. Celkově tento balík reforem pomohl výrazně snížit chudobu a nerovnosti v nikaragujské společnosti. Zatímco jako prezident v osmdesátých letech podporoval práva žen na interrupci, v současnosti zastává přísně konzervativní postoj a potraty jsou zakázány dokonce i v případě ohrožení života matky pod hrozbou trestu šesti let odnětí svobody, což patří mezi kontroverzní opatření jeho vlády.

Antiimperialistická zahraniční politika

Krátce po své inauguraci v roce 2007 Ortega navštívil Írán, kde se setkal s prezidentem Mahmúdem Ahmadínežádem a v Teheránu prohlásil, že „íránská islámská revoluce a nikaragujská revoluce jsou téměř dvojčaty. Nejen proto, že obě začaly v roce 1979, ale také proto, že obě jsou o spravedlnosti, svobodě, sebeurčení a boji proti imperialismu“. Když se v květnu 2008 dověděl o smrti kolumbijského gerilového vůdce Manuela Marulandy, vyjádřil soustrast jeho rodině a solidaritu FARC. Marulandu označil za výjimečného bojovníka proti hlubokým nerovnostem v kolumbijské společnosti, čímž popudil pravicovou vládu v Bogotě. V září téhož roku Ortega oznámil, že uznává kavkazské separatistické republiky Jižní Osetii a Abcházii. Nikaragua se tak po Rusku stala druhou zemí, která uznala nezávislost republik, které se odtrhly od Gruzie. Během útoku NATO na Libyi Ortega jako jeden z mála prezidentů podpořil Muammara Kaddáfího. Nikaragua udržuje nadstandardní vztahy s Čínou, přestože se nebrání ani spolupráci s Tchaj-wanem.

Jihoamerická levice v defenzivě

V posledních letech lze pozorovat ústup latinskoamerické levice ze slávy. Hlavní sponzor Nikaraguy Venezuela se potýká s dlouhodobou hospodářskou a politickou krizí, brazilská prezidentka Dilma Rousseffová – rovněž bývalá marxistická partyzánka – byla letos sesazena z funkce, v Argentině se v prosinci 2015 stal prezidentem pravicový politik Mauricio Macri, čímž skončila éra „kirchnerismu“ a v Peru vystřídal ve funkci levostředového Ollantu Humalu liberál Pedro Pablo Kuczynski. Zdá se tedy, že Daniel Ortega zůstává stálicí latinskoamerické politiky, což dokládá jeho vysoká popularita i po necelých deseti letech v úřadu.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele