Pozvolné utahování šroubů

Po první světové válce nahradila v roce 1923 Osmanskou říši moderní Turecká republika, kterou založil neméně autoritativní Kemal Atatürk na principech sekularismu a rozsáhlými reformami stát na pomezí Evropy a Asie přiblížil Západu. Tato téměř sto let dlouhá éra nedělním referendem definitivně končí a Turecko se stane čistě asijským státem – orientální islámskou despocií v čele s novodobým „sultánem“. R. Erdogan systematicky pracoval na posílení své moci již od roku 2003, kdy byl jmenován premiérem za islamistickou Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP) vycházející z ideologie Muslimského bratrstva. V roce 2014 byl zvolen prezidentem nikoliv proto, aby hrál roli kladeče věnců, ale aby se stal neomezeným vládcem blízkovýchodní regionální velmoci. Pochybný pokus o puč v červenci 2016, který mohl zinscenovat on sám, využil k tomu, aby se rozsáhlými čistkami zbavil všech svých odpůrců v armádě a státní správě.

O čem se hlasovalo?

V referendu voliči hlasovali o osmnácti dodatcích turecké ústavy. Erdoganova AKP o změnu základního zákona usiluje už od volebního vítězství v roce 2011 a v říjnu 2015 získala pro tento záměr spojence i v opoziční sekulárně nacionalistické Straně národního hnutí (MHP), která to společně s AKP prosadila v parlamentu. Nové dodatky obsahují mimo jiné změnu parlamentního systému na prezidentský a tudíž zrušení funkce premiéra, zvýšení počtu křesel v parlamentu z 550 na 600 a reformu Nejvyššího soudu. Prezident získá velký vliv na jmenování soudců a prokurátorů a jako předseda vítězné strany ovládne i parlament. Dělba moci zákonodárné, výkonné a soudní bude ve výrazné nerovnováze a hlava státu se stane faktickým diktátorem, přičemž v úřadu se může udržet až do roku 2029.

Příznivci a odpůrci

Referendum, jehož výsledek je velmi těsný, proběhlo za podmínek neslučitelných s demokracií a kritice ho podrobili nejen renomovaní právníci, ale i mezinárodní pozorovatelé. Kromě toho, že AKP využila ke kampani státní prostředky a její představitelé se v televizi vyskytují mnohonásobně častěji než představitelé opozice, byly započítány i hlasovací lístky bez úředního razítka. Přestože opoziční levice hodlá výsledky referenda napadnout, je vysoce nepravděpodobné, že bude anulováno. Je obdivuhodné, že i přes tak nerovné podmínky soutěže získali odpůrci ústavních změn téměř polovinu hlasů. To dokazuje, že Turecko je rozděleno na dvě zhruba stejně velké části – na stoupence plíživé diktatury (pravicové strany AKP a MHP) a na její levicové odpůrce – sociálně demokratickou a kemalistickou Republikánskou lidovou stranu (CHP) a prokurdskou Lidově demokratickou stranu (HDP). Pohraničí hlasovalo „hayir“ (ne), vnitrozemí převážně „evet“ (ano). Liberální velká města byla spíše proti, zatímco religiózní konzervativní venkov pro. Není divu, Erdoganova vláda investovala do venkova hodně prostředků a kvalita života lidí na vesnicích v posledních letech výrazně vzrostla.

Závěr

Ankara se tak po neděli začala Evropě a Západu vzdalovat ještě více než v předchozích letech Erdoganova premiérství a prezidentství. Posilování role islámu ve veřejném životě, autoritářské praktiky, porušování lidských práv, kriminalizace odpůrců režimu, masové čistky, potlačování kurdské menšiny a agresivní novoosmanská zahraniční politika – zejména podpora teroristů v Sýrii – činí z Turecka režim, jehož přijetí do EU je zcela nemožné. Turecko se tak vrací do Asie, kam i geograficky většinou svého území patří.

Ondřej Kosina

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.