Paradoxem zůstává, že jediným spolehlivým zdrojem důležitých informací byla v té době komunistická tajná služba. Její nástupkyni, Bezpečnostní a informační službě (BIS), trvalo bezmála 23 let, než minulý týden ve své zprávě přiznala, že korupce v naší zemi dosáhla takového rozměru, že ohrožuje úřady a úředníky státní správy na všech úrovních a škrtí českou ekonomiku jako obří chobotnice. Reakce občanů byla odpovídající: tajná služba, která s vážnou tváří oznamuje veřejnosti cosi, co už je pěknou řádku let veřejným tajemstvím, je k smíchu. Tím spíše, když zarámuje své zatuchlé novinky stokrát ohranou písničkou o ruských tajných službách, které mají v plánu zneužít českou zkorumpovanost k vytvoření předpolí pro ruskou ekonomickou ofenzívu. Evergreen „ruského nebezpečí“ je v jistém smyslu pohlazením po české duši: ano, čeští korupčníci okrádají stát ve velkém, ale jsou to přece jen bratři Češi. A skutečným nebezpečím zůstává „mrazivý vítr z Kremlu“. Semkněme se a kraďme vesele dál!

Zpráva BIS potvrzující rakovinné bujení korupce v české politice i byznysu je dalším výrazným znamením, že, řečeno se Shakespearem, „je něco shnilého ve státě dánském“. Problém je, že z boje proti korupci se stala rétorická disciplina, což vede ke zvláštní schizofrenii: aby politik nebo podnikatel učinil zvykovému právu zadost a uspěl, musí na jedné straně pilně korumpovat a nechat se korumpovat, a zároveň hlasitě opakovat mantru: „proti korupci je třeba bojovat“.

Je pravda, že letošní rok přinesl v boji s korupcí i viditelné úspěchy ve formě odsouzených politiků a podnikatelů, stejně jako dosud nebývalou aktivitu protikorupční policie, která odhaluje miliardové podvody s evropskými dotacemi nebo rozkrádání pražského Dopravního podniku. Horší je, že zmíněné případy jsou podle všeho vlaštovkami, které jaro nedělají. Nejde tedy o první příznaky vítězství spravedlnosti a poctivosti nad podvodníky a zloději, ale spíše o druhotný příznak přerozdělování teritorií mezi oligarchy v okamžiku, kdy poslední skutečně velké peníze – ty na církevní restituce i ty ze soukromých penzijních findů – už jsou rozděleny a není z čeho brát. Podivné odvolání policejního prezidenta Lessyho – muže, o němž se vědělo, že o korupci chce nejen mluvit, ale také proti ní bojovat – je toho smutným důkazem.

České korupční ledy se tedy bohužel nehýbou proto, že by přicházela obleva. Spíše se jen tak rovnají před tím, než přijde opravdový mráz. Ne z Kremlu, ale jako důsledek šikovných, leč nenechavých zlatých českých ručiček.