Na konci bezstarostnosti

Západ snil o „konci dějin“, který ve své slavné knize předpověděl Francis Fukuyama. Kumulace ekonomických, politických a sociálních otřesů, kterých jsme v poslední době svědky ukazuje, že především pro Evropu je probuzení z tohoto snu obzvláště krušné. Evropané si totiž zvykli přehlížet, nebo zlehčovat signály všech problémů, kterých se dostávalo v požehnané míře. Nicméně, slovy autora, „nyní již ani ti nejpřesvědčenější sociální liberálové a eurooptimisté nedokáží předstírat, že je vše v pořádku.“

Příčin je řada, špatně zvládnutá imigrační politika a zhoršující se ekonomická situace v Evropě radikalizuje na jedné straně usazené menšiny, ale i majoritní populaci, která se cítí ohrožena a začíná preferovat řešení, nabízená populistickými a nacionalistickými stranami. Evropský projekt potřebuje oddech, nicméně lék, nabízený evropskými politickými špičkami, je stále stejný – posilme a zrychleme integrační proces. Nadto čelí Evropa bezprecedentnímu zhoršení bezpečnostní situace ve svém bezprostředním příhraničí a konflikty na Blízkém východě ukazují, že hlavní a nejvíce problematické imigrační vlny nás ještě čekají. Kruh se uzavírá, vítejte na konci bezstarostnosti. Jak si v této situaci stojí česká zahraniční politika?

Zahraniční politika, jaká nemá být

Petr Fiala se ve své nejnovější knize „Konec bezstarostnosti“ s podtitulem „Co nechceme slyšet o Evropě, národních zájmech a zahraniční politice“ pouští do nekompromisní analýzy současné české zahraniční politiky, nejvýznamnějších trendů a pokouší se hledat jejich příčiny a cesty, jak se s nimi vyrovnat.

Kniha je svým způsobem hlasem volajícího na poušti. Jak autor správně připomíná, zahraniční politika země není předmětem zájmu ani veřejnosti, ani médií a ve skutečnosti zajímá velmi málo lidí. Ve snaze tento trend změnit se pokouší resuscitovat pojem národní zájem a soustředí se na to, jak by z pohledu konzervativně uvažujícího politika měla naše diplomacie pracovat. Publikaci také doplňuje deset autorových již dříve uveřejněných esejů na různá zahraničně-politická témata.

Zamysleme se nad tím, jak se často vede zahraničně-politická debata v ČR. Bavíme se povrchními a emocionálními kýči. Ovšem to, jestli někteří novináři v médiích nadávají Vladimiru Putinovi, vyzdvihují Tibet, nebo naopak jiní aktivisté bojují proti nezávislosti Kosova a probírají pokřivený charakter Václava Havla, nemá absolutně žádný význam. Jedná se však čistě o svým způsobem dětinský souboj o to, kdo bude mít v domácí politice navrch a svého oponenta překřičí.

Uplynulý rok postavil českou zahraniční politiku před řadu výzev a dilemat. Tři byly pro její budoucnost kritické. Za prvé, nevypočitatelnost prezidenta Zemana, jehož výroky, jdoucí často ode zdi ke zdi, mnohdy budily otázky nad vícekolejností české zahraniční politiky. Za druhé váhavý vládní postoj v řadě principiálních otázek a nakonec snaha vtisknout zahraniční politice nový směr odmítnutím „havlovského lidskoprávního atlantismu.“

Společným jmenovatelem se tedy stala lidská práva a není příliš divu, že pokud se již nějaká debata nad směřováním české zahraniční politiky vede, točí se kolem sporu mezi důrazem na lidská práva a nečitelným odklonem směrem k preferování exportních zájmů velkého byznysu. Petr Fiala přesvědčivě dokazuje, že tato dichotomie je falešná a neplatí.

Lidská práva nade vše?

Jestliže dnes mnozí zpochybňují dřívější lidskoprávní rozměr české zahraniční politiky a přitom nenabízí pozitivní vizi, jak dál, čím značku „Česká republika“ učinit zajímavou, jejich oponenti mnohdy naopak razí nesmyslně moralistickou linii. Současný spor lidská práva versus obchodní zájmy je pouze zdánlivý a falešný.

Ve skutečnosti jde podpora obchodních zájmů s otázkou lidských práv ruku v ruce a jak na jiné stránce Fiala trefně přirovnává, otázka, zda lidská práva, nebo obchod, je podobně logická, jako ptát se, zda si sednout do vlaku nebo do vagonu. Otázka vůbec nestojí zda například preferovat obchod s Čínou, nebo jí kritizovat za porušování lidských práv. Fiala na výstižném příkladě cesty německé kancléřky do Číny ukazuje, že to jde i jinak.

Němci s Číňany čile obchodují a projevy nejvyšších představitelů ukazují na nadmíru korektní vztahy, přitom na Němcích ani na chvíli neulpí podezření z morálního relativismu. Proč? Odpověď možná překvapí, ale když si vzpomeneme tolik kritizované výroky českého prezidenta v Číně, šlo o to, že se aktivně vyjadřoval na téma teritoriální integrity a kdo se co má od Číňanů učit, aniž by se jej na to někdo ptal (sic!). Není divu, že to působí lokajsky, hloupě a nemohou si nás tak vážit ani samotní Číňané. Němci toto nedělají, a proto mohou s Čínou čile rozvíjet obchodní vztahy na nejvyšší úrovni a nepadne na ně ani stín podezření z toho, že by ustupovali diktatuře v principiálních otázkách, nebo jejich zahraniční politika ztrácela tvář.

Myšlenka obhajoby lidských práv by však automaticky neměla znamenat bianco šek na export demokracie kdekoli na světě, neboť „otázkou je, zda a jakou demokracii a kde podporujeme a také jakými prostředky a především, co si od toho slibujeme.“ Autor si zřejmě nenakloní část mediálního establishmentu za jeho pochyby nad smyslem západní podpory arabskému jaru v Egyptě, nebo úsilím spojenců „svrhnout už dávno neškodného a se Západem spolupracujícího libyjského diktátora Kaddáfího“, po jehož pádu se všichni začali „s obavami ptát, kdo se to vlastně v Libyi dostal k moci“, výsledkem čehož je „rozpadlá země, nefungující stát rozdělený na kmenová území“.

Autorovi v tomto patří dík za zformulování realistického kréda pro českou zahraniční politiku. Je lepší později než nikdy na rovinu definovat, co je a není v našem zájmu: nikoli podpora demokracie sama o sobě, ale konkrétních práv v konkrétních případech tam, kde máme něco šanci ovlivnit, kde společnost dozrála a naopak ne tam, kde není zřetelné, koho podporovat a kde snaha vnutit náš vzorec chování spíše vyústí v sociální experiment s tragickými konci.

Bezpečnostní politika

Zde je autorovo poselství jasné. Jádrem naší bezpečnostní politiky má být spolupráce se Spojenými státy a transatlantická vazba. Na bezpečnostní hrozby, plynoucí z chování Ruska na východě Evropy je potřeba reagovat vhodnou strategií odstrašování a samotné fungování NATO, jako garanta transatlantické bezpečnosti, má být založeno na reciprocitě, tedy pokud možno na rovnoměrném přispívání všech členských států ke zvyšování vzájemné bezpečnosti a nikoli stav, kdy většinu NATO financují Spojené státy.

Samotnému členství v EU pak „nelze přisuzovat hlubší bezpečnostní rozměr“, neboť ten by znamenal oslabení „transatlantického pouta.“ Ze stránek konkrétní kapitoly lze vyčíst autorovo rozčarování z politiky Baracka Obamy, který „neviděl význam střední Evropy strategicky“ a mezi řádky je možné dále číst, že Amerika tak trochu přestala být tím, čím bývala. Plně s tímto postojem souzním, ovšem je potřeba připomenout, že to byla americká administrativa nejen za Obamovy vlády, jejíž kroky mnohdy znamenaly gól do brány Evropy.

Americký politolog, ředitel soukromé zpravodajské společnosti Stratfor George Friedman se ve své knize „Příštích sto let“ před časem dotkl citlivého tématu. Napsal, že jedním ze strategických cílů Spojených států je preventivně zabránit komukoli, aby zaujal pozici regionálního hegemona v Eurasii. Za tímto účelem prý Spojené státy vytváří různé a velmi proměnlivé aliance a vedou války, které mohou i prohrát, ale v konečném důsledku USA vítězí, protože vzniklá nestabilita zaměstnává potenciální konkurenty, kteří tak neohrozí jejich pozici. Pod tímto úhlem pohledu vypadá smysl řady amerických kroků v minulosti trochu jinak. Když se autor na jiném místě v knize táže, zda „opravdu někdo ve Washingtonu a Bruselu věřil, že v zemích, kde pro to nejsou kulturní podmínky, mohou vzniknout demokratické, mírumilovné a právní státy“, je jen škoda, že nešel více do hloubky.

Ano, transatlantickou vazbu je třeba kultivovat. To by ale nemělo bránit naší schopnosti kriticky se podívat na některé americké kroky, stejně jako se díváme kriticky na ty evropské. Určitá skepse k bezpečnostnímu rozměru EU také není důvodem pokaždé odmítnout opatrný evropský postoj jen proto, že USA mají „zřetelný cíl.“ Jsme si dnes skutečně jisti, že například svržení Saddáma Husajna v Iráku byl zřetelný cíl sám o sobě, nebo cíl vycházel spíše z výše zmíněného Friedmanova poznatku? Ne vždy budou kroky americké administrativy v souladu s tím, co je v zájmu nás v Evropě.

Jakou zahraniční politiku chceme?

Pokud bychom měli podat stručnou odpověď, pak by bylo dobré parafrázovat věty z poslední kapitoly Fialovy knihy. „Zahraniční politika se týká zahraničí, ale není pro zahraničí, je pro nás. Cílem naší zahraniční politiky tedy není a nemůže být kupříkladu dostat na jedné straně pochvalu od bruselských úředníků, nebo na druhé třeba od ruského prezidenta.“

Česká zahraniční politika v nedávné minulosti čerpala z pověsti a vnímání Václava Havla ve světě. To se podepsalo na obrazu ČR a je potřeba s tím pracovat. Na druhou stranu si s tím v konfrontaci s aktuálními mezinárodní výzvami již nevystačíme. Řešením však není prostá negace „havlismu.“ Ta nepřináší buď intelektuální cvičení s nejistým výsledkem, nebo v horším případě panslavistické blouznění.

Cílem knihy nakonec ani není nabídnout doktrínu. Pokud bychom ale opustili schematické myšlení a přestali o zahraniční politice uvažovat v kontextu černobílých šarvátek mezi „pravdoláskaři“ a „zemanovci“ a místo toho začali o zahraniční politice přemýšlet jako o aréně, kde bychom měli aplikovat různé přístupy s cílem prospět především České republice, pak by kniha „Na konci bezstarostnosti“ zřejmě splnila svůj účel.