V nejbližších dnech zaplaví mediální prostor komentáře, jejichž poselství nelze jejich autorům mít za zlé. Jejich společným jmenovatelem bude odmítnutí rovnítka mezi terorismem a islámem. Budou se dovolávat příkladů islámských duchovních, kteří odsoudili teroristické útoky, budou zdůrazňovat, že ne každý muslim je terorista. Budou nabádat ke klidu a odsuzovat jednostranná řešení v podobě návrhů „populistických stran“, které se budou po pařížské tragédii cítit na koni.

Plně chápu, že je v moderní Evropě pro řadu lidí těžké smířit se s představou, že určitá skupina obyvatel by měla být terčem zvýšené bezpečnostní pozornosti kvůli extremistickým činům jednotlivců, nebo úzkých skupin. Stejně tak je pochopitelné, že je pro ně drásající pomyšlení na potápějící se lodě plné utečenců z Blízkého východu a jejich odmítání z obav před terorismem.

Klíčovým jevem bude postoj evropské veřejnosti. Ta se k „populistickým“ hnutím, která slibují razantní řešení msulimské a přistěhovalecké problematiky, obracejí právě pro to, že tradiční strany ke zmíněným otázkám dlouhodobě mlčí. V poslední době například hojně zmiňovaná francouzská Národní fronta se pod vedením Marine Le-Pen proměnila ze sdružení skinheadů a bývalých vichistů v profesionálně řízenou politickou stranu, která je pro svůj protipřistěhovalecký sentiment lákavou volbou pro stále větší procento nikoli deklasovaných živlů, nýbrž pro střední vrstvy, které se cítí rostoucím počtem radikalizovaných muslimů ohroženy. Je potřeba dodat, že Národní fronta vyrostla z ničeho právě díky tomu, že jakákoli problematizace etnické příslušnosti a snaha debatovat o imigraci vedla okamžitě k obvinění z rasismu.

Každý muslim skutečně není terorista, ale v blízké budoucnosti budeme zkrátka nuceni sejmout klapky z očí a přiznat si, že islám v Evropě skutečně představuje vážný problém. S veškerým přihlédnutím k jeho složitosti a historii, ale přiznat to bude nutné. To, co totiž v Evropě nevidíme v potřebné míře, je dostatečný tlak tzv. umírněné části muslimské komunity a tvrdý postup vůči vlastním radikálům dovnitř. Nečelíme pouze několika desítkám, či stovkám fanatiků a vracejícím se „foreign fighters“. V evropské muslimské komunitě zkrátka existuje silné radikální podhoubí.