Hlavní body dohody z Minsku

Příměří vstupuje v platnost 15. února v půlnoci místního času (tedy 23:00 středoevropského času).

Nejpozději druhý den poté, co příměří vstoupí v platnost, má začít a do dvou dnů skončit stahování těžkých zbraní do vzdálenosti 50 až 140 kilometrů podle typu a dostřelu.

Dohled nad stahováním těžkých zbraní má zajistit OBSE.

Den po stažení těžkých zbraní má být zahájen dialog o vypsání voleb. Do třiceti dnů od podepsání dohody má ukrajinský parlament rozhodnout, na jaká území se vztahuje „zvláštní režim“.

Lidé, spojení s událostmi v Doněcké a Luhanské oblasti nebudou stíháni, ani jinak pronásledováni.

Nejpozději pátý den od stažení těžkých zbraní mají být podle principu „všichni za všechny“ propuštěni zajatci na obou stranách.

Okamžité dodávky humanitární pomoci postiženým regionům pod mezinárodním dohledem.

Obnovení všech sociálních a ekonomických vazeb se zasaženými oblastmi.

Den po místních volbách má začít obnovování ukrajinské kontroly nad hranicí s Ruskem. Završeno má být do konce roku po plném politickém urovnání, kterým je myšlena i reforma ukrajinské ústavy.

Dohoda počítá se stažením všech „nezákonných jednotek“, zbraní a zahraničních žoldáků.

Do konce roku má být přijata nová ústava, jejímž klíčovým prvkem je decentralizace, přihlédnutí ke „zvláštnostem povstaleckých oblastí“ a dokonce se počítá s tím, že těmto oblastem bude dovoleno vytvoření „oddílů lidových milicí.“

Sporné otázky

Hlavním problémem je značná obecnost dohody, zavdávající do budoucna řadu sporných bodů. Vzhledem k tomu, že dohoda nemluví o odzbrojení a předpokládá, že dnešní separatisté budou moci udržovat jakési vlastní ozbrojené oddíly, zůstává pro Kyjev problém páté kolony na východě země prakticky nevyřešen.

Ukrajina navíc může začít obnovovat kontrolu nad východními hranicemi až den po uspořádání místních voleb na povstaleckém území a zároveň musí reformovat ústavu tak, aby zohlednila „představy obyvatel Donbasu.“ Zatím ale není jasné, jaké části území by se měl „zvláštní režim“ týkat a co přesně to znamená. Minimálně do konce roku 2015 tak Kyjev hranici s Ruskem plně kontrolovat nebude.

Výsledná dohoda se rovněž nezabývá budoucím statusem Krymského poloostrova. Jeho přičlenění k Ruské federaci již Moskva bere jako „fait accompli“ a nikdo realisticky neočekává, že by se Krym vrátil Ukrajině. Na druhou stranu by nesporně pozitivní fakt uzavření dohody neměl vést k domněnce, že je na čase uvažovat o zrušení sankcí vzhledem k tomu, že ty byly uvaleny v zásadě jako reakce na připojení Krymu k Rusku.

Vítězové a poražení

Jednoznačným vítězem není nikdo, přesto se zdá, že Rusko získalo mnohem víc. Moskvě se nepodařilo na východě Ukrajiny realizovat projekt „Novoruska“, nicméně dosáhlo alespoň nějakého minima ve prospěch separatistických regionů. Dohoda je zcela jistě odrazem faktu, že se všichni zainteresovaní dostali do slepé uličky a uvítali pro všechny nejméně bolestnou cestu ven. Na rozdíl od následků rusko-gruzínské války v roce 2008, po které došlo k normalizaci vztahů mezi Západem a Ruskem relativně brzy se nyní zdá, že škody, které byly ve vztahu se Západem způsobeny, v dohledné době nepůjde napravit.

Ukrajina operacemi na východě země vyčerpala svou ekonomiku a je do budoucna odkázána na zahraniční finanční pomoc, což bude primárně úkol Západu, nicméně Ukrajina zůstane dále vystavena silnému ruskému vlivu. Globálně viděno Rusko prokázalo, že posun západní sféry vlivu směrem na východ, či viděno jinou optikou, rozhodnutí suverénních východoevropských států vydat se západním směrem nedovolí a bude se bránit všemi prostředky. Zcela zásadně jako aktér zahraniční politiky selhala Evropská unie, která v jen se zpožděním reagovala na ruské kroky. Fakt, že dohodu pomohli vyjednat představitelé Německa a Francie, ne jako hlas osmadvacítky, ale jako reprezentanti nejsilnějších evropských států, může do budoucna dokonce znamenat obrat evropského myšlení od hesel jako hodnoty a strategické partnerství směrem ke hledání strategické rovnováhy. Dohoda z Minsku pak podtrhuje rostoucí význam Německa v Evropě a jeho snahu vyhnout se přímé konfrontaci s Ruskem v obavě, že by takový stav podvázal německé úsilí stabilizovat eurozónu.