To co následuje je moje důvodné, argumentované přesvědčení, i když  jistě podmíněné řadou zřetelů, které jsem důvodně zvolil. Nečiní si tedy tento krátký  text  nárok na víc, než na přihlášení  do diskuse, týkající se skutečnosti světa, života a člověka. Od  podrobnější – a jistě   protiargumetací  zranitelné -  argumentace  pro své přesvědčení  zde upouštím, abych dosáhl  sevřenosti a sdílné  krátkosti textu.

(ONTOLOGIE)

Jsem důvodně toho názoru, že je jen jedna skutečnost. Skutečnost tohoto světa - patří k ní vesmír, život a člověk. Pokud zatím víme, je člověk   na  planetě Země,  ze všech tvorů nejvíce nedán schopností uvědomovat si, že si uvědomil, a tak  se pokouší o utříděnou reflexi  své reflexe světa, života a sebe sama. Proto je filosofování   výsadou, výsostnou formou lidského bytí. Člověk je z podstaty svého bytí odsouzen k filosofickému tázání a tím i k pochybování a nejistotě. Kde  vstoupí na tuto půdu nezajištěnosti, přijímá odpovědně svůj úděl. Je to úděl života s otevřenými otázkami a úděl svobodných rozhodnutí. Člověk tak vykračuje z  možnosti spočinout v údajně neproblematizovaných jistotách. V tom je jeho nedocelená tragičnost a přece jeho sláva autenticky lidského bytí.

Člověk, i když je schopen  zaujímat odstup od světa i vůči sobě samému, je nedílnou součástí světa, vesmíru a přírody na planetě Země. Je  součástí nesmírné vesmírné evoluce i planetární, zemské evoluce života. Svět zde není  kvůli člověku. Je velmi  pravděpodobné, že člověk jako živočišný druh je jednou z mnoha přechodných forem života. K této pravděpodobnosti docházíme na základě srovnání vznikání a zanikaní životních forem v procesu evoluce.

Ontologickou diferenci – dělení mezi jevy a bytím-  považuji za jedno z velkých člověkových filosofických zbloudění. Tedy metafysiku považuji za pseudoproblém. Celá jedna a nedílná skutečnost je procesuální.

- - - -

(EXKURS):  v jakém smyslu  užíváme termín metafysika :

Protože  kolem užití termínu metafysika panuje nesmírná nekázeň, vkládám krátký exkurs.  Každý, kdo dnes vysloví tento termín je povinen jasně a zřetelně povědět, co tím myslí. Rozrůzněné užívání tohoto pojmu lze – alespoň částečně – snad vymezit následovně:

-          metafysika bytí – platonsko -fenomenologická,  že za světem jevů  bytuje svět bytí -
                                         idejí jako pravzorů , aidetických ivarint - zření podstat.
-          metafysika náboženská – Bůh (metafysická interpretace mýtické supranaturální
                                    představy  Boha jako první příčiny a posledního cíle, smyslu všeho
                                     smyslu, jako metafysické konstanty)
-          metafysika  jako  myšlenková struktura , apriori našich nazíracích forem, do kterých
                               zakreslujeme naši zkušenost- jevy vnímáme prismatem  své 
                                poznávací výbavy (Kant)
      -     metafysika jako  transcendence mravního nároku ( Sokrates, Kant, Jaspers)
                                       existenciální zakoušení nepodmíněného mravního nároku, který
                                       člověk vnímá  jako bezpodmínečný  - (nechci, ale musím, je to
                                       silnější nežli já)
-          metafysika jako skrytá  informační struktura věcí (jevů) – genotyp
         
Osobně se domnívám, že  pokud se z nějakého tradičního důvodu  bez tohoto přebytečného pojmu metafysika  nechceme obejít, pak má  určitou dignitu ve dvojím významu:  a) pokud jej užijeme pro vyjádření nepodmíněného a mravního nároku, který se vždy vymyká jakémukoli poslednímu zdůvodnění- zdůvodněním je naše existenciální rozhodnutí, a to i tehdy,  když jsme k němu dospěli na základě rozvažování,  b) pokud jej užijeme v přírodovědném smyslu, že za běžným vnímáním, za  vjemem jevu se   skrývá struktura jeho uspořádanosti, jeho informační genom, tedy   chcete-li jeho  bytí. ( Vnímám-li  např. strom, neuchopuji přesně jeho větve a všechny listy, nevidím strukturu jeho letorostů, neregistruji genetickou informaci skrytou v jeho semenu, že z buku  zase vyroste  buk.)

Podobný  zmatek jako při užívání termínu metafysika panuje  i při  užití termínu,  jsoucno, jsoucí  a bytí.

Jsoucnem či  jsoucím  bychom měli výhradně označovat jevy, zatímco termín bytí nechat vyhražený pro  podstatu či  pro jeho konstitutivní strukturu jsoucího – tedy jevů.

Termín  bytí   může být někdy užít ve smyslu všeobemykajícího bytí - tedy pro totalitu všeho jsoucího, která  sice může být v našem  myšlení jako myšlená přítomná, ale nikdy není naší bezprostřední zkušeností. ( Vnímám svou chvíli,  svůj příběh, nikoli totalitu dějin, vnímám svět, ve kterém se odehrává můj život, nikoli totalitu všech míst na  Zemi či dokonce ve vesmíru.)  (konec exkursu)

- - - -

Dělení na jevy  bytí, stejně tak jako další umělá schémata, kterými si vypomáháme při uchopování skutečnosti  jako například: subjekt- objekt.  indukce- dedukce,  či triádu: rozum, cit vůle, považuji za velmi schématické a skutečnosti samé ne zcela adekvátní. Jsou to naše pomocné berličky. Skutečnost, která – jak říkám ve své  thesi 6 K -  je komplexitou, komplementarity komponent v korelacích, kontinuitě a kontextech, se do těchto našich schémat vtěsnat  nedá.

Klíčové  veškeré skutečnosti  jsou: hmota, život, vědomí – jejichž počátek i způsob leží za hranicí našeho dohlédnutí - tvoří  vrstvy, kde vrstva  takzvaně  nižší je bezpodmínečnou podmínku vrstvy vyšší a vrstva vyšší je bez vrstvy nižší nemožná. (Představa nepředstavitelného  samovzniku je průchodnější odpověď, protože do záhady nevkládá další nevysvětlitelné, záhadné X stvořitele.)

(GNOSEOLOGIE)

Protože jsme nedílnou součástí přírody, vybavila nás příroda takovým způsobem vnímání, který je vůči vnímané skutečnosti adekvátní, je s ní kompatibilní. Proto nesdílím různé podoby krajní gnoseologické skepse. Svět, jak se našemu  vnímání jeví, je tím reálným světem.

Mezi   empirií a racionalitou panuje souhra, máme schopnost nejen skutečnost vnímat, ale i tyto vjemy racionálně vyhodnocovat, uvědomovat si jejich povahu, vyhodnocovat jejich obecnost.

Prostor a čas  nejsou naše nazírací formy, ale je to struktura jak vše jsoucí jest. Protože sami jako nedílná součást jsoucna jsme v prostoru a čase, jsme disponováni  vnímat tuto základní strukturu všeho jsoucna adekvátně – i když  dochází  k  relativitě našeho vnímání  času i prostoru v odlišných sférách časoprostoru..

Všechno naše poznání  ( ale i jednání) je částečné, omylné  a neuzavřené. To, že nás mohou v gnoseologii čekat nečekaná překvapení, neznamená, že je možná gnoseologická libovůle, že  prý anything goes, tedy, že někdo může např. tvrdit, že vesmír řídí ufóni a přírodu trolové, či jiné supranaturální bytosti či veličiny.

To, že naše poznání je omylné a neúplné je naším zcela racionálním, kritickým  zjištěním. Proto nárok na poznatek si může činit jen taková výpověď, která je racionálně konsistentní  a proto  je možné ji racionálně explikovat a  podrobit analýze a kritice. Racionální struktura vnímání a myšlení nás vybavila  nejen  schopností vyhodnotit co je možné,  nýbrž  i představivostí pro hranice možného. ( Kdyby nám někdo řekl, že potkáme  na Zemi člověka vysokého 1 km, víme, že to nezapadá do racionální struktury jsoucna, zatímco kdyby nám někdo řekl, že někde žije růžová  labuť,   řekneme : „to bych rád viděl“, ale nemůžeme to vyloučit jako nesmysl. Myslíme v rámci racionálně konsistentních analogií.

To ovšem neznamená, že by racionalita neměla být pozorná i vůči iracionálním  komponentám lidského myšlení a jednání. Iracionální lidské jednání převažuje nad racionálním. Racionalita, zejména ta kritická, musí vzít vážně, že si člověk vytváří zcela iracionální představy i se k nim  upíná - a  musí se velmi  vážně ptát, nejen co k tomu člověka vede, ale jaké hlubiny svého sebepochopení tím artikuluje.

Zejména vůči iracionalitě existenciální je třeba přistupovat s hlubokou úctou a snahou o pochopení -  ( viz postoj mučedníků, kteří iracionálně volí smrt pro své přesvědčení, neboť jsou existenciálně přesvědčeni, že nemohou jinak.)

To že je veškeré naše poznání otevřené, neznamená, že bychom museli úplně zrušit argument dostačujícího důvodu. Platí zejména v určitém prostředí, v našem běžné středosvětě a  lze jej   v určitých podmínkách verifikovat jako  nezpochybnitelný poznatek, např. že  kámen  v našem středosvětě padá k zemi,  nebo že Andulka Šafářova je žena.

I když  platí, že některé skutečnosti můžeme poznat bez osobního zaujetí –( snad jen, že jsme zaujati snahou to poznat) -  a některé můžeme pochopit jen takříkajíc zevnitř, či analogií vlastního spoluprožívání,   přec dilema mezi reálnými vědami a humanitními odbornostmi  považuje ze zavádějící. V obou jde o fakta a pak o jejich interpretaci. Fakta mají  svoji jednoznačnost, interpretace mohu být víceznačné, přec v obou případech je třeba je poměřovat zjištěnými fakty. V obou  proto jde o stejnou metodologickou kázeň. Falsifikace dosavadních teorií je možná jen na základě verifikace nově zjištěných fakt. I když nám absolutní objektivita zůstane odepřena – ostatně mezi absolutním absurdním je jenom krůček - úsilí o co nejvyšší možnou míru objektivity není fikcí a je legitimní. Protože je jen jedna skutečnost- i když jsou v ní skutečnosti předmětné i nepředmětné, (ty nepředmětné např. vztahy, city, naděje, symfonie nárokují vyšší míru pochopení), přec antithetická  dichotomie přírodních věd a Geisteswissenschaften  ( human science) je proto  neadekvátní, protože je jen jedna   skutečnost a  její sféry jsou zcela prolnuté a prostupné – o to jde, když mluvím o skutečnosti a jejím poznání  jako k komplexitě a komplementaritě komponent v korelacích, kontinuitě a kontextech.

Odmítám proto ontologický, gnoseologický a etický antropocentrismus jako největší zlo, které člověk vnesl do procesu evoluce, když  vytvořil vůči  přírodní evoluci  agresivní a jí odporující vlastní evoluční proces civilizačně-kulturní.  To, domnívám se, bude důvodem, že se přírodní evoluce tohoto živočišného druhu, který se vymknul z kloubů, zbaví. Nejspíše svým oslabením, které  člověk přírodě působí, než svou silou.

(AXIOLOGIE, ETIKA, POLITICKÁ  FILOSOFIE)

Hodnotou není teprve to, co my považujeme pro sebe  za hodnotné, nýbrž hodnotou je samo jsoucí. Hodnotou je vesmír, proces evoluce, fakt života. Tyto  hodnoty můžeme buď ignorovat ve svém arogantním nábobství, nebo je ctít. Proto etiku zakládám v úctě před skutečnosti, před jsoucím, zejména přírodní povahy,  mimo nás a před námi a nezávislém na nás. Ale také v úctě před lidskými výtvory, ( kulturou, civilizací), pokud tyto výtvory   nejsou se základním přírodním jsoucnem v rozporu.

Život je hodnota, která nepotřebuje být argumentována odkazem k nějaké jiné hodnotě, neboť je podmínkou, abychom vůbec něco vnímali,   konali, i  abychom o svém jednání  uvažovali. Život je  hodnota veskrze nevratná – to  zakládá její prioritu.

Dalším zdůvodněním etiky je naše schopnost vcítění do situace druhého.  Říká to dávné obecně lidské pravidlo, přítomné v mnoha starých kulturách : „Co nechceš aby ti jiní činili, nečiň ty jim“. Proto  otázka svobody je otázkou externalit, kde se moje uplatnění svobody stává agresí vůči druhému. Odtud plyne, že otázku  lidské svobody nelze oddělit od otázky sociální. Co dává panu Brownovi oprávnění, aby  realizoval  svoji svobodu, či svoji domnělou představu o své svobodě, že půjde vystřílet Aboridžince či  Indiány jako údajně   nižší živočišný druh a jejich kdysi společné pozemky prohlásí za své soukromé vlastnictví.? Soukromé vlastnictví – zejména půdy, zdrojů energie, vody, vzduchu -  nelze označit jako  přirozené, jako  odpovídající přirozené vřazenosti člověka do řádu jsoucna či jako odpovídající podobu  koexistence člověka s přírodou. Na tom nic nemění obvyklá, leč  jednostranná, i když  mnohdy oprávněná  these, že soukromá péče o vlastnictví je ekonomicky  většinou více efektivní.

Racionalita vede člověka nejen k instrumentálním technologiím, které  mohou být  krajně egoistické, ale též jej může vést k postoji rozumnosti – to jest k adekvátnímu vztahu ke skutečnosti- neboť skutečnost není  jen chaos, nahodilost a libovůle, ale také řád a zákonitost. ( Moderní věda sice otřásla antickou  představou  o kompatibilitě vesmírného a lidského  LOGU, přec  však nelze tento  nejvážnější odkaz  prvních  projevů  lidského filosofického tázání odsunout. Mluvíme  někdy o nahodilé determinaci či determonivaných nahodilostech. Téma determinismus - indeterminismus a jejich  mezistupňů neztratilo na aktuálnosti.)

Veškerá politická filosofie se ustavičně nachází v jedné neblahé pasti.  Konsensus většiny, i když může být tříben svobodnou diskusí, kde váhu mají argumenty, není  nikdy zárukou, že zvoleno bylo správně, či přesněji. relativně lepší řešení. Nejeden hrůzný totalitní systém byl nastolen svobodným, demokratickým  hlasováním.

Rozhodnutí  učiněné „moudrým“ jedincem či elitou odborníků,  kteří vzali v potaz i mravní a společenské dopady svých rozhodnutí, není  nikdy  zárukou, že je skutečně, zejména   v delší perspektivě, relativně lepší   a že se jejich postavení velmi rychle a snadno nezvrhne v despotickou či oligarchickou totalitu.

(ANTROPOLOGIE)

Člověk se vyznačuje některými antropologickými konstantami. Patří mezi ně sexuální  pud nejen z potřeby  uchování rodu, potřeba  činnosti, práce, seberealizase, potřeba vztahu a komunikace, potřeba artikulace prožitků, tedy umělecký projev od  jeho nejprimitivnějších forem, potřeba nábožného vztahování se, úcty (sébás) před tím, co člověk vnímá jako posvátné,  jako tajemství,  jako sebepřesah.

Člověka především přesahuje svět kolem něho a  druhý člověk. Proto pokora před skutečností, úcta k druhému je ne až  gnoseologicky,  nýbrž již  ontologicky založenou bází etiky.

Poznámka autora: Velmi torzovitý fragment, jen několik rámcových thesí, které časem snad dopracuji.

Autor je ateistický teolog a pravidelně příspívá svými články do Literárních novin

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami