Mým úkolem coby politického komentátora je pracovat tak, aby se díky mé práci mohl čtenář, posluchač či divák rozhodovat s lepší znalostí věci a s vědomím politického kontextu.
Bulvární zpráva nebo rozhovor postavený na bonmotech jistě může pobavit. To, co ovlivňuje můj život coby občana, je ale politika.
Politiku používáme, když chceme měnit pravidla života ve státě. Politické strany máme proto, abychom se při dohadování těch změn netloukli po hlavě židlemi, ale jen argumenty.
Co mi vadí na práci českých médií, na rozdíl třeba od těch polských, je, že poskytují velmi málo podkladů pro komentování. Zůstává jim role těch, kdo nějakou tezi přenášejí od politických či názorových lídrů k občanům.
Už ale nevyhodnocují, zda je důležitá či pravdivá. Neshromažďují analytický materiál, na kterém by bylo možné postavit komentář.
Miloš Zeman o minulém víkendu v médiích vystupoval dvakrát. Jednou řekl, že pokud by padla vláda, jmenoval by premiérem Andreje Babiše. Podruhé pak, že norský úřad na ochranu dětí se podobá jedné z institucí hitlerovského Německa.
Kdyby se politické hnutí ANO spojilo s dalšími pravicovými stranami, jmenoval by prezident Zeman předsedou vlády předsedu ANO. To je informace, kterou lze zaznamenat.
Ve skutečnosti nám ale říká jen to, že prezident Zeman nemá rád předsedu ČSSD. Což ale všichni, kdo sledují politiku, vědí asi tak od roku 2002.
Otázky „Pane premiére, co říkáte na to, že…“ a „Pane ministře, co říkáte na to, že…“ sice mohou zaznít v rozhovoru novináře s politikem, je ale otázka, zda ty odpovědi potřebuje slyšet veřejnost.
V nedůsledně vedeném rozhovoru v Mladé frontě DNES je přitom pasáž obsahující věcné informace k aktuálnímu dění, které nadto může prezident ovlivnit jen ta, kde Miloš Zeman hovoří o jmenování nového náčelníka vojenské policie.
Přirovnání norského úřadu na ochranu dětí k jedné z institucí nacistického Německa je chytlavé jako každé jiné přirovnání k nacistům. Stačí vzpomenout na Topolánkovu noc dlouhých nožů. A právě pro jeho chytlavost ho Miloš Zeman použil, stejně jako před časem v Českém rozhlase mluvil sprostě.
Jenže chyba není v prezidentovi. Ten jako každý politik ví, jak fungují média, chce být v médiích vidět a chce, aby média předávala jeho vzkazy jeho voličům.
Chyba je v médiích, která informují o prvoplánových skandálcích místo toho, aby informovala o politice. A aby – nejen prezidenta – konfrontovala s jeho slovy z minulosti a – nedejbůh – třeba i s jeho politickým a prezidentským programem.
Zatím se tak spíše zdá, že platí Zemanovo: „Je charakteristickým rysem českých novinářů, že se v každém z mých – a nejen mých – projevů soustředí na věc okrajovou a nesoustředí se na věc podstatnou.“ A že se nám nedaří ptát se prezidenta na důležité otázky.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Autor je novinář, pracuje v Masarykově demokratické akademii a dvouměsíčníku Listy.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz