Na televizní obrazovky se tahle píseň pak dostala v podání Evy Pilarové (alias Fitzpilarové, jak ji kdysi nazval Josef Škvorecký) v nahrávce s TOČRem Josefa Vobruby v roce 1964 pro pořad „Vysílá studio A“ v programu tehdejší Československé televize. Zažil jsem to. A rád na to vzpomínám. I na Jana Wericha v roli vodníka Čochtana, Zlatá stoka, okres Třeboň.

Zhruba po deseti letech napsal pan režisér Zdeněk Podskalský (podle divadelní hry národního obrozence Jaroslava Vrchlického) scénář k filmovému muzikálu „Noc na Karlštejně“, co v roce 1973 režíroval a natočil, aby se z toho stal bestseller klasiky filmových komedií ze zlatého fondu národní kinematografie. (Kdepak by asi byla ta dnešní mocensky arogantní slavná „naše jejich“ ČT se sledovaností a kvalitou, kdyby v archivu nebyly tyhle klenoty, jimž ta nynější tvůrčí elita nesahá ani po kotníky…)

Jednou z letmých souvislostí obou shora zmíněných odkazů je Jan Werich, kterého režisér Zdeněk Podskalský původně obsadil do role purkrabího, ale zasáhla cenzura tehdejší totality a Jan Werich v tom filmu purkrabího nehrál, (podobně, jako ani Jiřina Jirásková roli paní Ofky), zatímco ten purkrabí v podání Jaroslava Marvana byl pro něj tím posledním filmem, co pan Marvan ještě stihnul natočit. C´est la vie…

A právě z filmu „Noc na Karlštejně“ je velmi známá jedna okřídlená věta (nicméně i velice pravdivá – jak říkával Jan Werich – „to by se dalo tesat“), vyřčená tam císařem Karlem IV. ústy Vlastimila Brodského, a to, že: „Největší úctu před zákonem musí mít zákonodárce sám, i kdyby se mu to nehodilo.“ A jak je vidno po středě 10. listopadu 2021, tak ta věta by se nejen měla tesat, ale také by se pohříchu mohla těm sto osmi staronovým i jejich novým zákonodárcům v té Sněmovně dát za domácí úkol tisíckrát krasopisně opsat a pak to stokrát nechat doma podepsat. A to pod trestem odebrání mandátu, a jeho vrácení až na konci volebního období. A co mezi tím? Třeba veřejně prospěšné práce. (Jak údajně kdosi kdesi k tomu věcně poznamenal.) A proč? Inu:

Jakoupak asi – řečeno s otcem vlasti, císařem Karlem IV. – „úctu před zákonem“ o Jednacím řádu Sněmovny tady má těch 108 poslanců, a to bezprostředně po složení svého (právně, politicky, osobně, morálně, atd.) závazného poslaneckého slibu, že podle článku 23 odstavec 3 Ústavy jeden každý z nich slavnostně veřejně prohlásil i toto: „Slibuji, že budu zachovávat … zákony … svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“, když hned poté už nikomu z nich nevadila (a nadále jim nevadí) účelovost ohýbání, apod. eskamotérství s jejich základní procesní biblí – zákonem o Jednacím řádu Sněmovny – toť otázka přímo hamletovská. A kdo ví, možná už je i podobně fatální. Totiž – vyslat zrovna takto těm občanům, voličům a daňovým poplatníkům signál právě toho druhu hned na počátku nového 9. volebního období, a hned úvodem první schůze k ustavení orgánů vedení a „sekcí“ (výborů, komisí, atd.) nové Sněmovny – to tu za těch 32 let ještě nebylo – jsem v těch kruzích od počátku insajdr pamětník, a něco v tom stylu jsem zatím ještě nezažil – až letos. Našinec mohl ledacos vytušit z toho podivného cvrkotu už nějakou tu dobu před termínem voleb. Něco se možná dalo předpokládat, a něco se možná dalo i odhadovat. Nicméně bylo nutné počkat, „až doba otěhotní časem“ – čili až se to vyloupne. No, a stalo se podle těch jejich plánů. A už je to tu. A (řečeno s parafrází názvu jiného filmu) je to „ještě větší …, než jsme doufali“.