Babiš je navíc pod silným soustředěným tlakem i v oblasti osobní, což je lidově řečeno „koňská dávka“. Kdo má v životě už skutečně něco za sebou, ten asi v duchu uzná, že tenhle premiér to zatím zvládá manažersky i mentálně jako chlap, kterých v henté vrcholné politice není nadbytek. Kde kdo tu asi nebude mít ani tu píď odvahy přiznat mu to veřejně. Přesto, že jde o pouhé konstatování faktu. Druhá strana mince je další fakt, že všechno má své meze a nikdo tu není superman. Kdo jede na krev už v půlce kopce, ten ani nemůže mít rezervoár sil k tomu, aby viděl až za horizont. Aby si sám v klidu a s optimální rozvahou mohl racionálně nastavit přesnou taktiku toho, co bude dělat, až tu horu problémů nějak zvládne. Tak třeba pro příklad – premiér Winston Churchill sice pro Británii vyhrál britskou válku, ale hned vzápětí první poválečné volby prohrál. Že by zákon paradoxu? Možná, ale špičkový manažer a systematik musí počítat se vším. A podle toho se zařídit.

Pochopitelně nevím (a nemůžu vědět), jak si to zařídil premiér Babiš, ale já bych si to hned od začátku manažersky systémově „ošetřil“. Jak? Takticko-strategicky, tak trochu „po vojensku“. (Ostatně většina dobrých a účinných manažerských metod a nauk staví právě na zkušenostech a poznatcích z historie válečnictví. To ví každý, kdo to někdy studoval.) Takže bych si hned sestavil malý, ale akční tým, složený z odborníků s odpovídající erudicí, a hlavně s maximální důvěrou. Řekněme asi tak 7 spolehlivých lidí, z toho 2 systematici, 2 prognostici, 2 analytici a 1 velitel týmu (civilně řečeno koordinátor s odpovědností za činnost a výsledky celého týmu). Všichni by museli mít špičkovou výbavu (tj. vzdělání – v celku pokud možno polytechnické, a zkušenosti z praxe, včetně krizových managementů, apod.). Tým by měl (optimálně on line, a v nejhorším s minimální latencí) mít kompletní informace o všem, co se v rámci akce virus ve vládních agendách děje, včetně svodek do vlády z externích zdrojů. Tým by komunikoval výhradně jenom úrovní šéf týmu – premiér (a zpět). Tým by pracoval inkognito, a navenek by šéf týmu měl krytí jinou agendou (proto, aby ten tým měl maximální „klid na práci“ a jistotu, že premiérovi může říct, co chce a naprosto otevřeně, se zárukou interní „imunity“ – asi jako Ječmínek a Žito). Vzhledem ke zdvojení odborníků by mohl tento tým fungovat i dvoufázově při zpracování vstupů. Výstupy z týmu by měl pouze premiér osobně. Náplní práce týmu by bylo analyzovat všechno k tématu „akce virus“, a to z perspektivy pohledu „za horizont“ (čili co asi tak bude, až ta akce skončí) a následně na základě odpovídající syntézy modelovat a doporučit optimální postupy (čili co má premiér a ta jeho vláda potom dělat v první řadě, včetně odpovídajícího počtu alternativ). Smyslem zřízení a činnosti (tj. posláním) týmu by bylo dosažení pocitu jistoty, že premiér má někoho ze svých, kdo mu pohlídá, zpracuje a pak i přesně řekne, co má dělat v druhém poločase (protože „akce virus“ je pro něj pouze ten první poločas – a horší to bude potom, a to schematicky možná podobně, jako tehdy u Churchilla). A takový pocit jistoty je pro psychickou stránku k nezaplacení. Nota bene u lídra, na jehož formě a kondici to všechno stojí, ale i padá. Fanoušci chtějí, aby to ten jeho nároďák vyhrál, a to nejen v prvním poločase. A při tom je jim jedno, z kterých týmů národní ligy udělal trenér sestavu. To je čistě jeho odpovědnost – „jeho pivo“ jak říkával Karel Kryl.

Lid chce chléb a hry. A ještě navíc to chce všechno ve zdraví přežít. Známý příklad ze starého Říma o rukách a žaludku toho tehdejšího státu. Římskému plebsu bylo tehdy ganz egál, kam až sahá tehdejší impérium, když doma je jim ouvej. A dneska? Milióny špačků se večer slétají nad město a než usednou k spánku, tak doslova s prominutím poserou všechno, od slovutných ruin Colosea, přes Forum Romanum, luxusní Ferrari, Lamby, až po Punta, i Vespy. No a ještě ke všemu dneska jen kousek severně je ložisko té pandemie SARS 2 v podstatě mutace bývalé ptačí chřipky. Kdo vyloučí, že pak (nota bene s vědomím počinu zvaného Brexit) si nejenom Ialové, ale i další národy EU, včetně lidí v naší republice neřeknou „dost“ v řadě věcí, včetně toho, že chtějí konec starých časů jak na domácím hřišti, tak v manýrech euro-unijní ligy, kdy se neustále mění „pravidla“ během hry podle zájmů ve skutečnosti nikým řádně nezvolených „elit“ byrokratických struktur unijní exekutivy, se zjevnou ambicí velet národním státům, ale bez podpory lidu řady členských zemí, bez ochoty strpět nekontrolované bujení centralisticky vrchnostenských praktik (např. „Brexit jako důkaz“).

Domácím voličům už za těch 30 let svítá. A jasně se jim rozsvítilo i během tohoto volebního období, přičemž aktuálním urychlovačem už zcela nepochybně je právě ta akce korona virus. Starší generace už mají své zkušenosti s manažerským i s politickým Bambinotem a situace za předchozí čtvrtstoletí nastavila tak absurdní podmínky, kdy spousta mladých do nějakých 30 let věku v klídku a pohodě vegetila v home hotýlku Mamas & Papas a pak ta politicky ambiciózní část z nich vyskočila z dolce vita inkubátorů přímo do vysokých funkcí. Jenže za pár let jejich funkcionaření už je evidentní, že se řítí dolů volným pádem. Kdyby se rodiče rozhodli k životní lekci, a všechny ptáčata vymetli z hnízd, pak by většina mladých najednou zjistila, že ten zeleno rudě černý kindrmenežment jim nepomůže, protože neví jak, a i kdyby věděl, tak by to neuměl. Nemá žádnou zkušenost, což je podmínka, bez níž nelze (jak praví jedna právní zásada). Takže tím by celá ta mladá generace rozložila sama sebe cca. ve stylu všichni proti všem. Pak by asi i tahle generace nemohla snést, kdyby jim to tu chtěl ideově a ideologicky (zatím jen) kočírovat uzlíček týnejžrovských komplexů, co ani neměl na to, aby udělal alespoň tu střední školu. Inu, dost hustá „perspektiva“ za tím jejich horizontem…

Eventuální nepřipravenost premiéra (prakticky na cokoli) by mu v post-virové situaci asi moc nepomohla, přičemž nelze vyloučit, že i s tím už tu někdo účelově kalkuluje (a možná i dost sofistikovaně). Zdejší lid bude hned po viróze očekávat celou řadu zásadních řešení. Možná, že na některá z nich se řada politiků bojí pomyslet i v divoce horečných snech. A lidem bude jedno, jestli ta řešení udělá Petr nebo Pavel, a kdo je neudělá, tomu to u voleb spočítají. Při tom do těch nejbližších sněmovních voleb, respektive do začátku jejich předvolební kampaně, už teď zbývá zhruba jeden rok, což není mnoho. Když viróza pomine dejme tomu někdy na podzim, nemá vláda už mnoho času ani na kompletní splnění svého programového prohlášení, jehož součástí je i její plán legislativních prací, přičemž lidé pak budou nepochybně očekávat mnohem víc, než jenom to, co měla vláda na programu v době před virem. Doba po viru bude jiná. Pro vládu a zejména pro jejího premiéra nebude o nic jednodušší a méně náročnější, než ta doba virová. Možná, že to tahle vláda v téhle sestavě až do těch voleb nedovládne (ostatně, to není rozhodující). Když to ale Babiš ustojí coby ikona hnutí ANO, pak může mít ambice na ještě lepší volební výsledek, než měl minule. Má to ale mimo mnohé jiné jednu jakoby malou, ale velmi zásadní podmínku. Musí odolat jak tlakům tuzemským, tak i tlakům zahraničním, a zároveň s tím si musí rychle udělat pořádek „ve vlastních řadách“. Stranická kádrová politika je historicky Achillovou patou této země. A hnutí ANO není vůbec žádná výjimka. Takže pro Andreje Babiše to bude (nejen v očích voličů jiných stran) buď a nebo. Hic Rhodos, hic salta.