Na základě zbožní směny kapitalista a dělník vystupují vůči sobě, jako nezávislí majitelé zboží, jeden jako majitel peněz a výrobních prostředků, druhý jako majitel pracovní síly. Mzdy jsou proto určovány nelítostným bojem mezi kapitalisty a dělníky. Kapitalisté ale nevyhnutelně vítězí, protože mohou bez dělníka přežít déle než dělníci bez nich.

Kapitalismus nakonec vede k pokračujícímu „zbídačování“ proletariátu. Nesčetní vědátoři to interpretovali v tom smyslu, že růst prosperity se v kapitalismu dosahuje za cenu absolutního snížení dělnických mezd a životní úrovně. Konkurence kapitálu nutí výrobce investovat víc do „konstantního kapitálu“ (továren a jejich strojového vybavení) a tím i úměrně méně do „variabilního kapitálu“ (mezd).

Marx vyjádřil přesvědčení, že právě třídní vědomí je hybnou silou revoluce. Prostředky, jimiž kapitalismus zvyšuje svou produktivitu mrzačí dělníka. Příjmy státu rostou také pouze tím, že víc a více produktů dělníkovy práce jsou dělníkovi odebírány. Zvýšená produktivita snižuje poptávku po pracovní síle a tlačí mzdy dolů, čímž se tendence k nahrazování lidské práce nákladnými stroji zpomaluje.

Marx dochází k myšlence, že čím je produktivita práce vyšší, tím větší je relativní početnost průmyslové rezervní armády, tzv. nezaměstnaných. Dodává, že když se lidem podaří získat zaměstnání, tak obava ze ztráty pracovní pozice činí zaměstnance povolnějšími k vykořisťování.

Kapitál dále obsahuje rozbor pracovní síly a nadhodnoty. Proniká pod závoj iluzí, které odhalují vykořisťování, z něhož kapitalismus žije. Pokud vytvářejí hodnotu zboží dělníci, proč za práci nedostávají její plnou hodnotu?

Na základě teorie nadhodnoty lze vypočítat hodnotu i nadhodnotu, která se ztotožňuje se ziskem kapitalistů a zaměstnavatelů (bank a korporací či samotného státu) a námezdní sílí v podobě zaměstnanců (či daňových poplatníků). Marxisté laici pokládají kapitalisty za přivlastňovatele části výsledku práce, tj. zisku, který náleží dělníkům.

Výraz nadhodnota (Mehrwert) je odborný termín pro rozdíl mezi dvěma cenami: mezi hodnotou práce a mezi produktem práce, tj. hodnotou zboží. Hodnotou zboží se rozumí úhrnné množství práce, které bylo za určitých sociálních podmínek nutné k vyrobení tohoto zboží. Marx učil, že všechny ekonomické hodnoty závisí na práci a musí být měřeny časovými jednotkami za práci, tj. hodinami průměrného řemeslníka.

Marx říká, že v kapitalismu dochází k relativnímu poklesu mezd. A to je prokazatelně pravda: Žádná firma, která dosáhla dvacetiprocentního zvýšení nadhodnoty, ji nepředá celou zaměstnancům ve formě dvacetiprocentního zvýšení mezd. Ať je mzda jakákoliv, vysoká nebo nízká: dělníci se stále více opožďují za kapitálem, bez ohledu na to, kolik aut a mikrovlnných troub si dělníci mohou dovolit.

Výši celkových nákladů nutných na reprodukci jednoho dělníka odhadl Marx jako odpovídající zhruba šesti pracovním hodinám za den. Povolí ovšem velkokapitál, aby s prací praštili, jakmile skončí šestá hodina jejich nezbytné práce? V žádném případě. Na svou mzdu musejí pracovat ještě dalších pět šest hodin, čímž vytvářejí nadpráci, která tvoří zisk pro velkokapitál.

V roce 1850 pracovní týden v Británii tvořil 60 hodin týdně (30 minut snídaně, 1 hodina oběd), což dohromady činí od pondělka do pátku 12 hodin denní směny včetně 8 hodin v sobotu. Jeden továrník se inspektorovi chlubil, že zkrácením přestávky na jídlo o 10 minut denně by „dostal do kapsy 1000 liber št. ročně.“

Dělník při zvýšené produktivitě své práce vyrábí za hodinu, např. desetkrát více než dříve, tedy že potřebuje na každý kus zboží desetkrát menší pracovní dobu. Nyní je nucen pracovat 12 hodin a vyrábět v těchto dvanácti hodinách 1.200 kusů místo dřívějších 120 kusů.

V 70. letech se toho hodně napsalo o nadcházejícím „věku volného času,“ kdy díky automatizaci budeme pracovat čím dál méně. Teoreticky by stroje měly pracovní zátěž dělníka zmenšovat. Marx však tvrdí, že v systému kapitalistické výroby je účinek strojů vesměs zhoubný, i když pro našeho Boháče vysoce blahodárný. V roce 2006 průměrný Britský zaměstnanec odpracoval 80.224 hodin, zatímco v roce 1981 to bylo pouze 69.000 hodin.

Lenin a Stalin podle některých teoretiků z marxismu udělali spíše dogma. Například masové kampaně za zlepšení pracovních podmínek a zkrácení pracovního týdne, které Marx v Kapitálu doporučoval, Lenin odmítal jako zbytečnou ztrátu času. Podle Lenina by se měli dělníci spíše přimknout k profesionálním revolucionářům, jako byl on sám.

Vládnoucí věrouka SSSR se nazývala marxismus-leninismus a ne jednoduše marxismus. Marxismus, tak jak jej uplatňoval v praxi Marx, nebyl ani tak ideologie jako spíše kritický myšlenkový proces, neustálá dialektická diskuze. Marxovým oblíbeným mottem bylo de omnibus dubitandum – o všem je třeba pochybovat. (Hegelova dialektika).

Zdroje:

MARX, K.: Kapitál : kritika politické ekonomie. Praha : Svoboda, 1978-1980.

WHEEN, F.: Marxův kapitál. Praha: Pavel Dobrovský – Beta 2007.