Takže s novým vzestupem moci Moskvy slyšíme varování před proruskými weby. Ruská propaganda přirozeně existuje, ale někdy se až zdá, že je vina vším, dočista vším. Jako za prosovětského „socialistického" Československa mohly za vše „západní štvavé rozhlasové stanice". Ze stejného koše zdechlin pocházejí též útoky na přední politiky, kteří jedou – světe, div se – na standardní oficiální návštěvu zmíněné jaderné mocnosti. Nebo vlastně kohokoliv, kdo se u nás zrovna teď nenosí, ale jednat s ním je jinak nutné.

Projevem historicky podmíněného „pangejtismu" je rovněž systémový přístup k Saúdské Arábii či dalším diktaturám, které jsou spojenci našich úhlavních spojenců. Zůstaňme u této ropné despocie, jež užívá trest smrti ukamenováním, astronomické částky investuje do globálního šíření wahhábismu, vměšuje se do konfliktu v Sýrii či Jemenu a podporuje radikální islamisty po celém světě.
Na závadu to zřejmě tolik není. Sunitští šejkové platí gigantické částky za nejnovější produkci západních zbrojovek nebo nenávidí rozpínavý šíitský Írán. Takže mohli dokonce usednout do čela Rady OSN pro lidská práva!

Momentálně se jim však situace drobátko zkomplikovala. Vraždy nepohodlných novinářů jim obvykle prošly bez „povšimnutí", nicméně o rozčtvrcení exilového publicisty Chásadžího na saúdském konzulátu v Istanbulu se pojednou dosti mluví. Turecko má totiž se Saúdskou Arábií nevyřízené účty a do kouta tím tlačí také Západ. Opatrnost zemí, jež se prohlašují za ochránce svobody (tedy i ČR), jsou proto mimořádně obezřetné, decentní. V reálpolitice přece dvojnásob platí, že když dva dělají totéž, není to totéž.

Pavel Kopecký

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.