Na Moravě se sice mládež třese na vědra studené vody a pomlázku, v krajích folklorem nepožehnaných se však vyprázdnění svátků jara jeví jako bezútěšná nuda. Jen výjimečně se podaří, aby počasí bylo takové, aby vycházka do přírody byla radost, a ne zoufalá snaha rozhýbat promrzlou rodinu a děti donutit, aby přestaly čumět do mobilu. Hledání zajíčků v trávě, to s pátráním po pokémonech nebo keškách srovnávat nejde. Animovat prodloužený víkend výletem do zahraničí může sice představovat zpestření, ale mohu vás ubezpečit, že liduprázdnými ulicemi Ulmu nebo Řezna se honí studený vítr stejně čiperně jako v Čechách. Nepřestáváte se sami sebe ptát: Co tady vlastně hledám? A obchody jsou spolehlivě zavřené.

Velikonoce jsou dobré leda k tomu, abychom si dopřáli dost času na odpověď a položili si otázku, k čemu jsou nám svátky vůbec. Prospat a probendit běžný víkend, to si zdůvodníme a promineme. S Vánocemi a silvestrem si ještě umíme poradit. V ostatních případech, kdy se nám míchají tradiční církevní svátky, jako třeba masopust, výročí Husa a Cyrila a Metoděje nebo svatého Václava, se svátky světsky státními, jako je tomu v květnu a říjnu, jako bychom si nevěděli rady. Uniká nám dokonce nejen jméno svátku, ale i důvod jeho vzniku. V dějinách států se svátky zařizovaly především proto, aby byla příležitost upevňovat občanskou integritu. Proto se ke každému vypracovávaly rituály, jež měly většinou připomínkový charakter. Pravzorem opakujícího se jednání bylo židovské vzpomínání na vyhnání z Egypta. Ve společnosti, kde dějinný kánon je tak rozkolísaný, jako je tomu v České republice, se dá těžko předpokládat, že by se občanstvo sjednotilo na společné formě a významu události, na niž se má vzpomínat. Příkladem je 28. říjen, který je monarchistickým nostalgikům důvodem k pláči, zatímco Sokolové se dmou hrdostí a komunisté trpí střelbou do dělníků. Dne 8. května zase jedni mluví o úlevném konci války, jiní litují příchodu Rusů a ti, kteří si potrpí na módu, se omlouvají za násilí páchané na německém obyvatelstvu a vyzdvihují lví podíl Američanů na osvobození Čech. O zmatečnosti chování při tom, co si počít s 1. májem, nemá už vůbec cenu mluvit. Český parlament při své lásce k velkým gestům v nedůležitých věcech se opakovaně nechává svést k debatám na téma státních svátků a má pak sklon řádit v nich jako kalydónský kanec, který mytickému králi Oineovi hubil dobytek a čeleď a ničil úrodu. Čekám s pobavením na chvíli, kdy na něm Tomio Okamura vymámí referendum o tom, že den hokejového finále v Naganu se bude připomínat jak den svatých Jaromíra a Dominika.

Nic nám nezabrání v tom, abychom cítili spřízněnost slov svátek a posvátný. Jelikož posvátno se z našich životů odpařuje jako ranní rosa, všední dny ztrácejí protiváhu. A těm, jimž jsou všechny dny všední, žijí se všední životy.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.